Kafe.cz - 15.10.2008

Až pod úpatím ledovce ve výšce 3000 metrů v pákistánských horách se již druhý rok tyčí malá polní nemocnice s českou státní vlajkou. Do vesnice Arandu poznamenané bídou a katastrofální zdravotnickou péčí ji dopravili po dvouletém úsilí dva olomoučtí horolezci. Jednou z nich byla i jedna z nejvýznamnějších českých horolezkyň Dina Štěrbová (68).

Dino, jak jste se dostala ke stavění nemocnice v Pákistánu?

To bylo náhodou. Mně se tato země, i když je teď velmi nestabilní a nebezpečná, velmi líbí. Není tak komerční jako Nepál, líbí se mi ta divokost, členitost, Karakorum je velice členité pohoří alpského charakteru s ledovci a kontinentálními podmínkami. A v osmdesátém osmém jsem tam vylezla svou druhou osmitisícovku. Toto místo je pro mě zkrátka výjimečné.

Kolikrát jste v Pákistánu byla?

Dvanáctkrát. Nejenom na expedicích, ale i na různých trecích a podobně. A díky domu jsem se vlastně dostala k té nemocnici. Oslovili mě jako člověka, který zná tamnější podmínky. Měli za to, že bych mohla vědět, jak tu nemocnici postavit. To samozřejmě bylo nadnesené, protože to jsem nevěděla. Za pochodu jsme to ale zvládli.

Jak to probíhalo?

Když jsem do toho šla, nevěděla jsem, co to obnáší, ale jako správný dobrodruh jsem na to kývla. Kamarád Víťa Dokoupil, který mě do toho angažoval, před tím už asi půl roku spolupracoval s nadací Hand for Help. Díky zemětřesení v Pákistánu se tenkrát vybraly nějaké peníze, ale nevědělo se přesně, co s nimi. A my coby horolezci jsme jim poradili, že by bylo dobré postavit nemocnici v údolí u ledovce. Podobná nemocnice totiž stojí pod K2.

I přesto ale postavit nemocnici není jako postavit stan...

To je pravda. Dvakrát jsem v Pákistánu organizovala horolezeckou výpravu, takže jsem měla pojem, co to je horolezecké cargo. Věděla jsem, že se musí někde na letišti vybojovat, vyřídit formality. Řekla jsem si tedy, že tohle bude něco podobného, ale ve velkém. Ono to ale bylo úplně jinak, nebylo to cargo, ale dva kontejnery plné panelů,vybavení a léků v Karáčí, které bylo zapotřebí nejdřív vybojovat, pak vyřídit celní výjimku. Rok celní výjimky fungovaly kvůli zemětřesení, pak je zrušili a hrozilo, že asi dvacet tun skončí na černém trhu.

Na základě čeho jste vybírali místo?

Upřímně řečeno jsme na sebe upletli bič. Místo pro nemocnici jsme vybrali ve vesnici v údolí Arandu, která je nejdál, až pod ledovcem Čhogo-Lungmal a vede tam jen džípová cesta-necesta v kaňonu divoké řeky Basho. Díly jsme přemísťovali na džípech, na které Víťa vyrobil dřevěnou podlahu. Tři ze čtyř místních řidičů nám cestu nakonec odmítli s tím, že je to nebezpečné. Poslední úsek cesty zdolávaly části polní nemocnice na hlavách a zádech tamních vesničanů. Propuklo ale nadšení, zapojila se celá vesnice. Strasti tím ovšem neskončily. Čekalo nás ještě vybudování septiku, vody a rozvodů a mnoho dalších technických problémů se střechou, když se ukázalo,že střešní panely od výrobce ve spojích tečou. Když jsme nechtěli, aby voda a sníh nemocnici zničily, museli jsme ještě postavit klasickou sedlovou střechu a to s místními lidmi a v místních podmínkách.

Jak na tom byli místní obyvatelé celkově po zdravotní stránce?

Malá polní nemocnice vyrostla v místech, kde lidé žijí stejně jako v době kamenné. V prachu, ve špíně, v místnostech plných blech, v oblasti tyfu. Mají obrovské problémy s průjmy, děti jsou tam dehydratované. Prakticky všichni mají v zažívacím traktu červy. Byli jsme svědky porodu u ohniště, žena zemřela tři hodiny po porodu, dítě ji zanedlouho následovalo. Skutečně katastrofální podmínky. Udělali jsme maximum pro to, aby nemocnice fungovala a byl tam pořádek.Zdá se, že systém skutečně fungoval, letos jsme tam opět strávili několik týdnů zajišťováním potřebných věcí. Nejdůležitější byl opětovný nákup léků na další rok, protože ty, které jsme přivezli před rokem, již byly spotřebované. Zachránily ale v zimě mnoho lidí, protože za poslední zimu nezemřel v Arandu nikdo a to je po mnoha letech poprvé. Hlavně pro malé děti je zima smrtící záležitostí vzhledem k podmínkám, ve kterých lidé žijí. Víme, že o nemocnici se musíme starat i do budoucna. A naším cílem je postupně uvést do života její setrvalé fungování, přičemž chceme, aby se to postupně naučili místní lidé.

Jaký to je pocit, když se vám to všechno podařilo, nemocnice stála a vy jste postupně mohli začít zachraňovat životy?

No, samozřejmě krásný. Když mi bylo osm let, zemřel mi tříletý bráška na zánět apendixu. Bylo těsně po válce a penicilin teprve začínal. To byl hrozný zážitek, zjistila jsem třeba, jak jsou rodiče zranitelní. Když vidíte slzy v očích svého otce... Rodiče si mysleli, že to vůbec nevnímám, přitom jsem třeba proplakala celou noc. To mě hodně poznamenalo. V té době jsem se rozhodla, že budu lékařkou. Říkala jsem si, že není možné, aby tak malé děti umírali. To bylo dlouho mým přáním, které se mi však nikdy nesplnilo. Nepatřila jsem k těm kádrově dobrým a ani po dvou pokusech jsem se na medicínu nedostala. Mě ale bavilo všechno, takže celkem s radostí jsem šla studovat matematiku. Jsem tedy vystudovaná matematička, ještě donedávna jsem učila na fakultě v Olomouci. Po té medicíně ale mám takovou nesplněnou díru a ta nemocnice ji alespoň trošku zacelila.

Mrzí vás, že z se vás nestala lékařka?

Samozřejmě nevím, co by to obnášelo. Nevím, jestli bych byla dobrá doktorka, ani nevím, jestli by mě to bavilo. Matematika mě bavila hodně. Ale v tomto oboru nemáte pocit toho poslání. Kdybych se podruhé narodila, určitě bych chtěla studovat medicínu.

Co se vám ještě vybaví z dětství?

Vyrůstala jsem ve velice ustrašených podmínkách za války, skrývali jsme se ve sklepích, Třeba dva dni jsme byli ve sklepě. Moc dobře si to pamatuji, jsou to zážitky, které se občas velmi ostře vynořují a mají intenzitu na celý život.

Kolik vám tenkrát bylo?

Čtyři roky. Jinak si z tohoto období nepamatuju skoro nic. Vím, jak se rodiče báli. Vyrůstala jsem v Bratislavě, ke konci války tam bylo několik náletů, pro malé dítě to je věc, na kterou nezapomene, to je na celý život. Bylo tam hodně strachu, ale i lásky. Když ale nebyly nálety, rodiče spolu muzicírovali. Když mi byly tři čtyři roky, pochopila jsem, že hudba je krásná. To byl velký vklad do mého života, dodnes samozřejmě hudbu poslouchám. Hudba mi hodně dává, když nevím, kudy kam. Pamatuji si i na osmačtyřicátý, protože nás vyhodili z bytu. Pamatuju si na toho policistu se samopalem, který řídil naše vystěhování. Pamatuji si, jak nám zapečetili byt.

Proč vás vyhodili z bytu?

Kvůli otci, který byl předválečný právník, což po převratu nebylo pro komunisty únosné. Nějakou dobu ještě soudil, ale odmítl soudit kulaky. Pak jsme dlouhá léta byli v horší kategorii. Nebyli jsme ale odsouzení, lidem se každopádně staly horší věci.

Jak se ta horší kategorie mimo to, že jste se nedostala na medicínu, projevovala?

Až do osmdesátého devátého mě honili komunisté. Nechci z toho dělat velkou věc, ale stále jsem byla v horší kategorii.

Kdy jste začala lézt?

Ve čtrnácti jsem jela s kamarádkou do Tater a tam mě to vzalo. Tam se to rozhodlo, že hory jsou všeobecně nejkrásnější na světě.

Co se vám na horách tak líbí?

To se těžko vysvětluje. Nedokázala jsem to vysvětlit ani své matce, kvůli tomu jsem vlastně napsala knížku o svém výstupu na první osmitisícovku. Ona to ale stejně nikdy nepochopila. Byla antisportovní tip. Měla pět dětí, takže to bylo něco mimo její chápání. Nikdy to nepochopila, jen se za mě modlila. Vždycky jsem jí telefonovala třeba dvě hodiny před odletem letadla. Měla jsem výčitky svědomí.

Jaký byl váš první výstup?

To bylo v Tatrách. Bylo to v době, kdy se stejně nikam nedalo jezdit, několik let jsem strávila v Tatrách, absolvovala jsem tam mnoho set výstupů. Tatry byly mým druhým domovem.

Měla jste v té době profesionální výstroj?

Kdepak, tenkrát nic podobného neexistovalo. Měli jsme staré bigramy a hned první den jsem měla omrzliny. Já jsem se pak dala na šití spacáků i z finančních důvodů. Za svůj život jsem ušila takových 300 péřových spacích pytlů.

Popište mi svůj výstup na Everest.

Dvakrát jsem se o něj pokoušela, ale nikdy jsem ho nezdolala. Zdolala jsem již předtím osmitisícovky Čo Oju, která se nachází 27 kilometrů západně od Everestu a Gasherbrum II, který se nachází nedaleko K2 . Everest je ale Everest.

Co vás tam zradilo?

Nezradilo mě nic, jen jsem to špatně vymyslela. A byla jsem tam sama, což je dost velký skok do tmy. Dneska to už je komerční záležitost, kdo má moc peněz, má to lehčí. Já peněz ale moc neměla, byla jsem i starší a řekla jsem si, že nad 8 tisíc bez kyslíku nejdu. A mně se ten kyslík nepodařilo od nikoho koupit. Je to moje chyba, měla jsem si ho dovézt. Na Everestu jsem i tak strávila asi pět týdnů, bylo to zajímavé, vůbec toho nelituju. To byla opatrnost, nechtěla jsem rozšířit řady, které leží na jižním sedle. Je jich tam požehnaně.

O čem jste tam přemýšlela?

Se mnou tam bylo asi deset cizích výprav, jen já jsem tam byla sama za sebe. Člověk je takový rozpolcený, věděla jsem, že to je moje poslední šance na Everest, velice jsem o to stála, ale pud sebezáchovy u mě fungoval. V té době jsme dostali zprávu, že na Kanchenjunze právě zahynula nejlepší výšková horolezkyně Wanda Rutkiewiczová, která ten pud sebezáchovy ztratila.

Jaký je tedy váš rekord?

Výše zmíněná Čo Oju, což je pátá nejvyšší hora světa, která má 8201 metrů. Je tedy nižší než Everest, ale zato náš výstup na ni byl teprve sedmým vůbec. Na Everest již tenkrát jezdily početné výpravy, jejichž počet se stale zvětšuje. Můžete tam v sezóně potkat i několik set lidí, všechny možné technické vymožensti, podle mého názoru to je cirkus. My měli štěstí, že v osmdesátém čtvrtém roce Čo Oju teprve politicky otevřeli. Tato hora má takovou nešťastnou polohu a Nepálci ze strachu z Číňanů tam nikoho nepouštěli. Představte si, že pět týdnů nikoho nevidíte, jen hory, to je něco úžasného. Byli jsme maličká výprava, jen s Věrou Komárkovou a dvěma šerpy. V základním táboře seděl kuchař, který nám hlídal věci, to ale bylo 30 kilometrů daleko. Na to mám nádherné vzpomínky jako na něco čistého, člověk je na sto procent pohlcen přírodou – zní to asi hloupě, ale je to tak. V zásadě to byla samota ve čtyřech lidech. Museli jsme se hodně snažit, protože jsme si sami nosili i věci ze základního tábora, díky čemuž jsme se dobře aklimatizovali.

Jaký byl váš poslední výstup?

V dozvucích osmašedesátého jsem se dostala do Himalájí. Ještě předtím, než spadla klec, jsme jako první Čechoslováci vyjeli do Karakorumu. Vylezli jsme tam tenkrát na horu Mani Peak ,která je součástí Haramosh Range. Pro mě to tehdy coby pro eléva to bylo otevření nových obzorů a zbourání pověr, že ženský tam nemají co dělat. A já jsem se po letech šla na tento kopec podívat. Po osmatřiceti letech. To bylo také hezké. Nebyla jsem na žádném vrcholu, ale zajímavým způsobem to souvisí s místem nemocnice, kterou tam teď stavíme, a která se nachází z druhé strany. To je až neuvěřitelné.

Dina Štěrbová je jedna z největších osobností československého horolezectví (* 22. 4. 1940). Z nejvýraznějších úspěchů: Čo Oju, 8.201 m - vrchol dosáhla spolu s Američankou Věrou Komárkovou a dvěma šerpy, jednalo se o první ženský a zároveň první československý výstup na tuto horu (13. 5. 1984). Gasherbrum II, 8.035 m - první československý výstup s Livií Klembarovou v ženském družstvu, bez nosičů, alpským stylem (1988). Dvakrát se pokusila o výstup na Mt. Everest (1991, 1992), byla organizátorkou českých výprav na Broad Peak (1994) a Nanga Parbat (1997). V posledních letech zaměřuje svoji poznávací činnost na oblast Himálaje jako fotografka a na plavby na raftovém člunu se svým manželem Otakarem Štěrbou (např. 1999 plavba v kanadských Severozápadních teritoriích - řeka Nahanni asi 1000 km). Desítky článků v časopisech a novinách, nejznámější knihy: Čo Oju, tyrkysová hora (vyšla i v Německu), Putování po kanadských řekách (spolu s manželem).