Charitativní činnost
S Rukoyou jsme se seznámili v průběhu naší podzimní mise v roce 2010. V Arandu končily žně a na všech políčkách proměněných na dočasné mlaty již třetí týden kroužily dokola uvázaní jaci, míšenci dzo i krávy, aby co nejlépe vydupali z klasů pšenice skromnou úrodu na zimu. Na jednom mlatu tehdy asi osmiletá Rukoya pomáhala mamince sbírat ze země zapomenutá zrnka a všimli jsme si, že podivně mhouří oči, jako by pořádně na zrnka neviděla. Obě patřily evidentně k nejchudším obyvatelům Arandu. Holčička nás zaujala a na její oko jsme se zblízka podívali. Přes bělmo až ke zřítelnici se táhla nepravidelná hnědá skvrna. Když matka viděla náš zájem, přiblížila se a řekla, že holka se jmenuje Rukoya, že špatně vidí, ale ona nemá žádné peníze, aby ji odvezla k očnímu lékaři do Skardu.
Byl jednou jeden malý chlapec, který se jmenoval Hassan, Džaffarův syn, to aby se odlišil od jiných Hassanů, kterých je všude v Baltistánu habaděj. Narodil se ve vesnici Arandu pod karakorumským ledovcem Čhogo-Lungma, co přeloženo do češtiny znamená Velký ledovec. Je to pravda, všechny ledovce v Karakorumu jsou veliké, tak veliké, že je lze rozeznat i při pohledu z kosmu a větší jsou jen ledovce polární.
Nikdo přesně neví kdy se Hassan narodil, protože v té době ještě Baltijci nemuseli mít žádné identifikační doklady a data narození svých dětí si nezapisovali. Stejně nebylo jisté, zda se dítě dožije prvního roku svého života a tak jim ani nedávali při narození jména, radši s tím nějakou dobu počkali.
Jak je všeobecně známo horstva Hindukůše a Himaláje jsou dle Wegenerovy teorie driftujících kontinentů výsledkem pradávné srážky Indického a Euroasijského štítu. Tuto skutečnost mimo jiné dokumentuje i přítomnost sedimentu pradávného moře Thetys v himalájských horninách. Toto moře pokrývalo území dnešního Himaláje a Karakorumu dávno před srážkou štítu a následným vyvrásněním velehor, které pokračuje i do dnešních dnů. Projevuje se jednak "narůstáním" pohoří o několik cm ročně a také přibližování Indie a Asie (asi o 1mm týdně).
Zmíníme se dnes o nejdůležitější z nevládních organizací muslimů, která svoji působnost zaměřila na Severní území, to jest na tu část rozděleného Kašmíru, která spadá pod administraci Pákistánu a spadá do okolí řek Indu a Hunzy. Jejím správním centrem je město Gilgit, nacházející se na soutoku Hunzy s řekou Gilgit, pod které spadá i správní centrum Baltistánu, městecko Skardu. Z obou oblastí je mnohem vyvinutější oblast Gilgitu a Hunzy, kromě jiného proto, že se od nepaměti nacházela na jedné z nejdůležitějších větví tzv. hedvábné stezky, v dnešní době pokračující v podobě KKH spojující vnitrozemí Pákistánu s Čínou přes sedlo Kunjerab Pass. Oblast Baltistánu je vzhledem k rozdělení Kašmíru jakýmsi slepým koncem, když všechny původní obchodní stezky do Ladakhu (např. údolím Indu či Shyoku) dnes končí v přísném pohraničním pásmu ve vzdálenosti desítek kilometrů od čáry příměří.
Připomínáni obrovského dobročinného úsilí Alberta Schweitzera, varhaníka, teologa a lékaře, který působil hlavně v Africe, by asi bylo nošením dříví do lesa. To samé platí samozřejmě o Matce Tereze, která opustila dráhu učitelky na dívčím lyceu a zbytek života věnovala sbírání a záchraně opuštěných dětí, nemocných a umírajících, nejprve jen v peklo připomínajících ulicích kalkatských slamů, později ale i na mnoha jiných místech Indie i světa. Nebylo by ale správně, kdyby vznikl dojem, že dobročinnost je vlastní jen určitým náboženským, či národnostním společenstvím a proto bychom Vás rádi informovali o asi méně známe dobročinnosti v islámském světě. Již jsme v předešlých příspěvcích mluvili o zakathu, jedné z hlavních povinností každého muslima, který představuje rozhodně nezanedbatelnou částku poskytovanou věřícími na zmírnění bídy svých spolubratrů. Nicméně bude asi překvapením, že jen na území Pákistánu působí i několik desítek tisíc muslimských neziskových organizací, převážně v oblasti zdravotnictví, vzdělání a zmírňování bídy všeho druhu. Mezi největsí dobročinné organizace patří nepochybně i Edhi Foundation se sídlem v Karáčí, ale s působnosti na celém území Pákistánu.
V zemi jako je Pákistán není těžké v sobě samém neočekávaně objevit smysl pro milosrdenství. V podstatě k tomu stačí první zubožená žebračka s dítětem v náručí, která Vám na "červené" strká do auta svou špinavou otevřenou dlaň. Vy třeba odjedete aniž byste našli potřebné drobné, ale již ve Vás zůstává němá výčitka. Tak to bylo i se mnou, když jsem navštívila v roce 1970 coby mladá elévka výškového horolezectví pohoří Karakorum s výpravou "Indus-Haramosh", kterou tenkrát zorganizoval můj manžel Otakar. Již nikdy jsem od té doby nezapomněla na zástup horalů s nemocnými dětmi v náručí, kteří za námi šli až do základního tábora.
Úvodem cítíme povinnost vysvětlit našim čtenářům neplánovanou odmlku na našich stránkách. Jak možná ti zkušenější tuší, došlo k ní ze zdravotních důvodů, které zase v zemi jako je Pákistán nejsou tak překvapivé. Stalo se, jak už to bývá, že jsme nedopatřením v domě našeho hostitele vypili láhev neprofiltrované vody z jeho studny, kterou vložila jako pitnou do lednicky osoba přechodně zastupující jinak spolehlivého správce domu. Tomuto správci, Kašmíranovi Nasírovi, zemřela žena a musel proto za rodinnými povinnostmi do své vísky v Azad Kašmíru. Důsledky této nešťastné souhry náhod si asi dovedete představit ...
Rozdělení Kašmíru na dvě části, z nichž jednu spravuje Pákistán a druhá je částí znepřátelené Indie, co je stav, který nepřetržitě trvá již 57 let, se samozřejmě promítá negativně do všech sfér hospodářského i politického života obou zemí. Snad nejmarkantněji je to vidět na udržování armád po obou stranách linie příměří, které se do rozpočtu cca desetkrát méně lidnatého Pákistánu ve srovnání s Indií promítá mnohem drastičtěji, když spotřebuje ročně více než jeho 30 procent. Aby Pákistán mohl armádu na linii příměří silniční spojení se Severními oblastmi (jak je ted severní část pákistánského Kašmíru nazývaná), musel navíc koncem šedesátých let minulého století přistoupit k realizaci snad nejdražšího projektu ve svých dějinách. Původní silniční spojení Indie s územím Hunzy i Baltistánu, které Britové vybudovali ještě v koloniálních dobách pres Srinagár a potom vysokými průsmyky Burzil PAss (do Gilgitu a Hunzy), či Zodji LA a Kargil do Baltistánu, zůstalo bohužel v indickém Kašmíru a nedalo se s ním počítat. Jedinou možností jak je nahradit byl odvážný projekt nové cesty v hlubokém a divokém kaňonu jednoho z nejdravějších veletoků naší planety, Indu, prořezávajícího se na své dlouhé cestě z Tibetu do Indického oceánu mezi Karakorumem a Himálájem. Tato magická řeka, tibeťany ne nadarmo nazyvaná Shingei Dzambo (Tigří řeka), vytváří mezi masivem Nanga Parbatu (8125m), který patří do Himáláje a Haramoshem (7397m), patřícím do Karakorumu, doslova nejhlubší údolí světa, když sám teče jen na úrovni pouhých 1000 m n.m. Projekt byl dokončen v roce 1976 ve spolupráci s Čínou, ve které Pákistán nalezl Velkého bratra nejen po stránce politické a vojenské, ale i hospodářské prostřednictvím společného nepřítele v podobě Indie. Nová cesta dostala hrdé jméno Karakorum Highway (KKH), i když jsou její kvality na hony vzdálené od toho co si pod slovem dálnice lide představují, nicméně je často, a dle mého názoru oprávněně, považovaná za osmý div světa.
Nezávislost a následné rozdělení Britské Indie na Indii a Pákistán mělo bohužel za následek i mnoho vážnějších problémů než jen nutnost vybudování hlavního města nové islámské republiky. Některé z těchto problémů se nepodařilo vyřešit ani do dnešních dnů, což připravilo o život mnoho dalších nevinných lidí kromě těch, kteří již zahynuli v době krvavého exodu.v roce 1947 o hospodářských a sociálních důsledcích ani nemluvě. O nejvážnějším z těchto problémů se zmíníme, protože jeho pochopení otvírá cestu i k lepšímu pochopení politické i humanitární situace Baltistánu, to jest oblasti, kam je směřována naše humanitární mise.
Způsobem svého vzniku, který jsme popsali výše a který byl vlastně odtržením od velké fungující země, Britské Indie, ztratil nově vzniklý Pákistán mnohé, co ke své zdárné existenci nutně potřeboval. Těžko říci, zda si to jeho tvůrci v čele s Jinnahem uvědomovali, protože jejich rozhodnutí byla pravděpodobně více diktovaná politickými zájmy. Následující realita byla ale velmi tvrdá a cílem našich poznámek bude postupně popsat některé z těchto potíží i způsob jak se s nimi nový stát vypořádal. Začneme jedním z menších problemů, kterým byla skutečnost, že Pákistán neměl vhodné město, které by mohl ustanovit jako svoje hlavni.
Návštěvník Pákistánu si pravděpodobně povšimne, že ze všech bankovek místní měny (pákistánských rupijí) se na něj dívá stejná tvář. Tytéž asketické rysy dlouhého obličeje s pronikavým pohledem, někdy pod typickou čepicí z karakulské ovce někdy s výrazným čelem pod ustupujícími kouty prořídlých vlasů, spatříte i na většině poštovních známek, v každé kanceláři, ale i ve školách, obchodech a na mnoha jiných místech. O to více vás proto překvapí, že tvář patří člověku, který zemřel již v roce 1949. Je to tvář Mohameda Ali Jinnaha, zakladatele Pákistánu, který jako duch již 57 let dohlíží na zemi, která mu vděčí za svůj vznik. Jinnah byl v dobách, kdy ještě Pákistán neexistoval, úspěšným londýnským právníkem, narozeným sice v bezvýznamné muslimské rodině na území tehdejší britské kolonie Indie, kterému se ale díky jeho nadání a vytrvalosti dostalo toho nejlepšího vzdělání.
Rok se s rokem sešel a my opět s Viťou odjíždíme začátkem září 2011 do Pákistánu, co naše příbuzné již ani nepřekvapuje. Máme ale oba skvělé životní partnery, kteří nám to neztěžují ještě více, jsou s námi, jak se říká, na jedné lodi a taky ví, že nelze nejet. Tentokrát s námi letí i mladá dvojice, kterou tvoří v Brně čerstvě odpromovaná lékařka Eva Chvílová a její partner, mladý chemik Pavel Buček. V Baltistánu na nás čekají dva velké úkoly a několik menších, takových již zaběhaných, takže je dobře, že nás na to bude víc. Mladí mluví perfektně anglicky a jsou zdatní v improvizacích s počítači a také již protřelí svým odvážným cestováním, když na svém kontě mají cesty, o nichž se nám v jejich věku ani nesnilo.
Když jsme v to vlahé, čerstvě narozené a typicky pandžábské ráno sestupovali s Víťou po schůdcích z tryskáče společnosti GulfAir, první věcí, které jsme si na letištní ploše všimli, bylo palební postavení. A z pytlů plných písku, které jej tvořilo, na nás mířilo kovově černé ústí kulometu. Nic nemohlo v danou chvíli lépe korespondovat s pocity, se kterými jsme se po dlouhém rozhodování a zvažování politické situace v Pákistánu nakonec přece jen rozhodli začátkem srpna do Baltistánu odjet. Naši nejbližší zcela určitě tímto rozhodnutím nadšeni nebyli, ale nezbylo jim než pochopit, že nemůžeme zklamat důvěru horalů z Arandu, čekajících na léky a splnění dalších slibů, které vloni od nás dostali. Obzvláště po jejich dojemných pokusech ujistit nás příšernou angličtinou jimi najmutých písařů, kteří nám za ně již od jara psali ze Skardu maily, že v Baltistánu je klid a žádní „tiririst“ tam rozhodně nejsou. Ani Bin Ladin ani nikdo jiný z Talibanu či Al Kaidy pod K2 nebivakuje, jak údajně omylem proběhlo médii.
Asi před týdnem se mi na seznamu nepřijatých hovorů v mém mobilu začalo opakovaně objevovat číslo začínající exotickým předčíslím +923... "Aha, volá někdo z Pákistánu - kdo to jen může být?" řekla jsem si a nechala jsem mobil trvale zapnutý. Následovalo několik dalších chabých pokusů o kontakt, které vždy skončily několika zazvoněními, až jsem konečně zjistila, že tím člověkem, který se snaží tak úporně o kontakt, je náš kamarád Hussain Azíz z Askole. No jo, změnil číslo, a proto jsem nevěděla, že je to on! Ale teď, konečně, na vzdálenost 10000km (ať žijí nové technologie!), spolu hovoříme. On ze Skardu, hlavního centra Baltistánu (protože horské vesnice signál nepokrývá), já z Hynkova, malé vesničky, kde nedaleko Olomouce na břehu Moravy bydlíme. Tedy, lépe řečeno, skáčeme si s Hussainem do řeči, protože je těžké odhadnout zpoždění zvukového signálu na tu vzdálenost bez příslušné praxe.
Když člověk má to štěstí a stane na vrcholu vysoké hory, zaplaví jeho srdce neopakovatelná radost, spojená s hlubokou vděčností. Vzpomene na rodiče, partnera, děti i nejbližší přátele, kteří všichni svým dílem přispěli k jeho radosti. A vzpomene i na často bezejmenné domorodé pomocníky, chudé údolní i výškové nosiče, zůstávající v anonymitě, kteří mu tak obětavě a nezištně pomohli za často mizernou mzdu, mnohdy riskujíce i vlastní život pro vlastně úplně cizího člověka. Zažil to určitě i Edmund Hillary, když v květnu 1953 stanul jako první člověk na vrcholu Mt.Everestu, ale nezůstal jen u pocitů - svoji radost a vděčnost přetavil do další celoživotní činnosti v Himálájském Trustu, neziskové organizaci, kterou založil na pomoc chudému kmenu Šerpů, žijících pod nejvyšší horou světa a v přilehlých údolích.
Jak již asi čtenář pochopil, Baltiové úzce souvisí s přístupem k nejvyšší hoře Karakorumu - K2. Je to spojitost obdobná spojitosti mezi kmenem Šerpů a nejvyšší horou Himáláje, Mt. Everestem. Pro správné pochopení dodejme, že kromě Šerpů se v Nepálském Himáláji setkáme i s mnoha jinými kmeny a etniky, za všechny jmenujme Gurungy, Limburaji, Thakali, Tamangy, protože jednotlivá paralelní hluboká údolí byla často od sebe izolovaná a civilizace se v nich po dlouhá údobí vyvíjely odděleně. Prakticky každý z mnoha horských kmenů mluví proto vlastním jazykem nebo alespoň nářečím. S podobným babylonem etnik a jazyků se setkáme i v Karakorumu - Západním Himáláji. Kromě Baltiů zde potkáme i Šiny, Hunzakuty, Gudžary a Góje, kteří mluví vzájemně nesrozumitelně baltsky, šinsky, burušaski, khovari i wakhi… v to nepočítaje Hindúkuš, ve který na západě Karakorum zeměpisně přechází a samozřejmě ani rozlehlá podhorská území na jeho severních svazích, politicky patřících do Ujgurské autonomní oblasti ovládané Čínou.
Celovečerní dokument režisérky Hany Pinkavové o horolezkyni, humanitární misionářce, spisovatelce a matematičce Dině Štěrbové.
DVTV - 20.5.2019
"Když lezete, riskujete, musíte přijmout to, kolik horolezců umírá při pokusech o zdolání osmitisícovek, mnoho nejlepších zahynulo. Dát si za komunismu za cíl zdolat osmitisícovky, to mi lidé říkali, ať jdu na psychiatrickou léčebnu, žádné ženské to u nás nezkoušely, říká horolezkyně Dina Štěrbová. Jako první žena z Československa společně s Věrou Komárkovou zdolala v 80. letech vrchol Čo Oju. Založila a dnes provozuje polní nemocnici v pákistánském himalájském údolí v Arandu."
Středa 13.2.2019 na ČT art
Dnes vám představím dámu, která je ve všech směrech mimořádná. Začíná to už jejím křestním jménem, protože se jmenuje Dina. Žádnou jsem dosud neznal, až dnes. Kromě toho je také první Češkou, která vylezla na vrchol Čo Oju, což je hora vysoká 8102 metrů, takže je zároveň první Češkou, která zdolala nějakou osmitisícovku. Kromě toho postavila také nemocnici v Pákistánu. A aby toho nebylo dost, 30 let učila na Palackého univerzitě v Olomouci matematiku. Naším hostem je paní Dina Štěrbová.
Větrník - Host ve studiu - 20. únor 2018
Dříve zdolávala osmitisícovky, dnes Dina Štěrbová pomáhá šerpům a jejich dětem
České horolezectví nemá jinou tak slavnou ženu, jako je Dina Štěrbová. Výčet jejich výstupů je nekonečný. Je první ženou, která vystoupila na vrchol osmitisícovky Čo Oju.
Radiožurnál - 26. září 2014
Rozhovor s horolezkyní Dinou Štěrbovou, která v roce 1984 zdolala spolu s Věrou Komárkovou vrchol osmitisícovky Čo Oju, o lezení po horách, Pákistánu a mentalitě místních lidí i o výjezdní doložce. Moderuje Lucie Výborná