Charitativní činnost
S Rukoyou jsme se seznámili v průběhu naší podzimní mise v roce 2010. V Arandu končily žně a na všech políčkách proměněných na dočasné mlaty již třetí týden kroužily dokola uvázaní jaci, míšenci dzo i krávy, aby co nejlépe vydupali z klasů pšenice skromnou úrodu na zimu. Na jednom mlatu tehdy asi osmiletá Rukoya pomáhala mamince sbírat ze země zapomenutá zrnka a všimli jsme si, že podivně mhouří oči, jako by pořádně na zrnka neviděla. Obě patřily evidentně k nejchudším obyvatelům Arandu. Holčička nás zaujala a na její oko jsme se zblízka podívali. Přes bělmo až ke zřítelnici se táhla nepravidelná hnědá skvrna. Když matka viděla náš zájem, přiblížila se a řekla, že holka se jmenuje Rukoya, že špatně vidí, ale ona nemá žádné peníze, aby ji odvezla k očnímu lékaři do Skardu.
V dalších dnech jsme tak tedy učinili my a tak začala naše nová známost s doktorem Niazem Alím, očním lékařem z místní státní nemocnice DHQ ve Skardu. Niaz Alí se na holčičku podíval, posvítil jí do oka baterkou a řekl: má zničenou rohovku a potřebuje transplantaci. To ale dělat nemůžeme, protože to neumíme a nemáme ani přístup k rohovkám. Bylo by třeba vybudovat tkáňovou banku, ale to je pro nás nedosažitelné, nemáme tady ani transfuzní stanici
. Podsaditý přibližně čtyřicetiletý Alí s krásnýma hnědýma očima byl místní rodák, kterého prozíravý otec poslal do školy, a když se kluk dobře učil, tak i na univerzitu do Multanu. Rodina sice nebyla zámožná, ale rodiče se obětovali a jejich syn to dokázal a medicínu vystudoval. Na rozdíl od jiných Baltijců, kteří také měli to štěstí, ale nebyli tak altruističtí, nezůstal vydělávat v bohaté části krajiny, ale vrátil se do hor rodného Baltistánu. Stal se ophtalmologem v místní státní nemocnici ve Skardu, správním centru Baltistánu na horním toku Indu. Postupně se naučil mnohé ze svého oboru a nechyběla ani oční chirurgie. Protože nemocnice měla vybavení, odpovídající asi tak době Marie Terezie, začal také shánět novou techniku, alespoň trochu odpovídající dvacátému století.
