Vážení a milí přátelé České nemocnice v Arandu!
Ne každý má v životě štěstí.
Bohužel je neměl ani Hassan, syn Jaffarův, který se narodil své mnoha těhotenstvími již velmi vyčerpané a nedostatkem kyseliny listové trpící matce jako poslední dítě.
Když jsme v Arandu v roce 2007 skládali z přivezených panelů naši nemocnici, plazil se kolem a spolu se svými zdravými vrstevníky nás zvědavě nás pozoroval.
Jeho otec Jaffar nám řekl, že ho radši měl Alláh nechat umřít a také se nás zeptal, jestli bychom si jej nechtěli odvézt do České republiky.
Mohly mu být tak 3-4 roky a nebyl schopný se na svoje podivně zkroucená chodidla postavit.
Později jsme sehnali v Brně chirurga, který byl ochoten jej zadarmo operovat, ale akce ztroskotala na nemožnosti získat pro Hassana česká víza.
To jsme bohužel nemohli a tak jsme mu alespoň ze všeho nejdříve darovali skládací berle, se kterými se Hassan velmi rychle naučil chodit.
Náš kamarád Sarfraz se pak o něj několik týdnů obětavě staral a na zádech i špinavými taxíky jej vozil z ještě špinavějšího hotýlku na převazy.
Nevzdali jsme se a sehnali jsme chirurga z pákistánského Lahore, který byl ochotný zákrok provést ve Skardu. Hassan se dostal v roce 2010 až na operační stůl, když chirurg usoudil, že by nemusel zákrok kvůli celkové tělesné křehkosti přežít a tak z něj opět sešlo. Nakonec se ale stal zázrak a v roce 2011 Hassana ve Skardu operovali.
Chodil v Arandu do školy jako všichni ostatní, byl vyvoláván k tabuli a dokonce jako nahazovač hrával s místními kluky cricket, který je pákistánským národním sportem. Hassan se dobře učil a tak jsme plánovali, že bude bydlet v internátu, který jsme ve Skardu tenkrát začali budovat a bude tam chodit na střední školu. A třeba později i na ty vyšší.
Hassan to vše ve zdraví přežil a posléze začal chodit bez berlí!
Musel se vrátit do Arandu. Kdyby měl žít v internátu, musel by mít někoho, kdo by se o něj staral, vařil mu, pekl čapátí a vozil ho do školy, protože delší vzdálenost v kamenitém terénu není schopen ujít a navíc by jej první auto při tamějším způsobu jízdy srazilo.
V roce 2017 nás ale k našemu velikému smutku Hassan opět přivítal s berlemi. Zjistilo se, že problém s deformací končetin byl jen částí celkového postižení jeho křehkého organizmu, co se posléze projevilo částečným ochrnutím.
Kdyby žil v Evropě, jeho život by byl asi jiný, ale Baltistán není Evropa. Aby toho nebylo málo, Hassanovi nedávno umřeli oba rodiče a on teď žije v rodině svého staršího bratra, který také není nadšený, že musí živit další krk - člověka, který není schopen fyzicky pracovat. A tak se Hassan smutně prochází s berlemi po Arandu, občas sedí s mladšími dětmi ve zdejší škole a jeho vyhlídky do budoucna jsou nevalné. Nemůže pracovat, ani studovat, nikdy se neožení a nebude mít svoje děti. Je již ve věku, kdy sám začíná realisticky nahlížet svoji životní situaci a nedávno mě nesměle požádal, jestli bychom jej nemohli sebou vzít do České republiky. Velice jsem se styděla, když jsem se mu snažila vysvětlit, že to není možné. A stále se nemohu zbavit té němé výčitky a zklamání, které se po mém vysvětlení objevily v jeho hnědých očích.
V dané chvíli jedinou pomocí Hassanovi je pomoc finanční, která by pomohla zlepšit jeho těžkou situaci.
Předem Vám děkujeme za Vaše pochopení.
Dina Štěrbová
