Reportáže a úvahy

Když člověk má to štěstí a stane na vrcholu vysoké hory, zaplaví jeho srdce neopakovatelná radost, spojená s hlubokou vděčností. Vzpomene na rodiče, partnera, děti i nejbližší přátele, kteří všichni svým dílem přispěli k jeho radosti. A vzpomene i na často bezejmenné domorodé pomocníky, chudé údolní i výškové nosiče, zůstávající v anonymitě, kteří mu tak obětavě a nezištně pomohli za často mizernou mzdu, mnohdy riskujíce i vlastní život pro vlastně úplně cizího člověka. Zažil to určitě i Edmund Hillary, když v květnu 1953 stanul jako první člověk na vrcholu Mt.Everestu, ale nezůstal jen u pocitů - svoji radost a vděčnost přetavil do další celoživotní činnosti v Himálájském Trustu, neziskové organizaci, kterou založil na pomoc chudému kmenu Šerpů, žijících pod nejvyšší horou světa a v přilehlých údolích. Za uplynulých více než 50 let postavil v jejich domovině zvané Khumbu síť základních škol, střední školu dnes vynikající úrovně v Khundé, inicioval rozsáhlé zalesňování svahů ohrožených erozí, stavbu malých vodních elektráren, vedl Šerpy k uvědomění si své vlastní neopakovatelné kulturní identity a mnoho dalších věcí. Nejvíce oceňovaným Hillaryho počinem je ale postavení a provozování malé horské nemocnice doslova ve stínu nejvyšší hory světa v Khundé, pojmenované jeho jménem. Právě ona změnila k lepšímu osud horského kmene, kterému do té doby umíralo více než 10% dětí do jednoho roku věku na nemoci jako záškrt, meningitidu, i banální infekční choroby a podvýživu. Díky této nemocnici se prakticky zlikvidovala v Khumbu tuberkulóza, zavedly se vakcinace, postupně se vžily nové představy o hygieně, výživě, o bezpečném porodu i plánování rodiny. Výsledkem celého komplexu Hillaryho působení je skutečnost, že Šerpové žijí dnes na docela jiné životní úrovni a patří k výkvětu nepálské společnosti, měřeno stupněm hmotného blahobytu, zdravotního stavu i stupně a systému vzdělání.
Láska k horám, silné radostné, ale i tragické zážitky v nich a v neposlední řadě i pocity vděčnosti k horalům motivovaly po E.Hillarym i další horolezce k založení horských nemocnic v Himáláji. Jmenujme za všechny například japonské zdravotní zařízení ve Pheriče, rovněž pod nejvyšší horou světa, které je pravděpodobně nejenom nejlepším střediskem výzkumu horské nemoci na světě - svojí prevenční činností i praktickou pomocí v podobě poskytnutí kyslíku a umístění postižených akutní formou horské nemoci do hyperbarických komor zachránilo určitě stovky lidských životů.
V odlehlém a ve vývoji opožděném východně-nepálském údolí pod Kangchenjungou, třetí nejvyšší horou světa, vybudovala koncem osmdesátých let minulého století horskou nemocnici pod severním ledovcem i americká horolezkyně Chemie Breamer-Kampová. Rozhodla se k tomu poté, co v roce 1984 podnikla na Kanchenjungu ze severu pokus o prvovýstup se svým partnerem Chrisem Chandlerem, který skončil tragicky. Chris zahynul v důsledku horské nemoci a jeho mrtvé tělo i těžce omrzlou Chemie místní horalé snesli do nejvýše položené vesnice doliny, která se jmenuje Gunsa. Když se jich Cherie totiž ptala, plna vděčnosti za záchranu života, co by si přáli, odpověděli, že nemocnici. Podobně jako Hillaryho nemocnice pod Mt.Everestem, přinesla i nemocnice Cherie Breamerové-Kampové pod Kangchenjungou domorodcům mnoho dobrého a podstatně změnila jejich život pozitivním směrem.
Horské nemocnice tohoto typu, to znamená postavené a provozované v nejvyšších místech dolin těsne pod ledovci horských velikánů v nadmořské výši 3000-4000m jsou ale v Nepálu do dnešního dne spíše výjimkou nežli pravidlem a lze říct, že jsou téměř výhradně horolezeckým specifikem. Spočítat je lze na prstech.
Nejinak je tomu i v pohoří Karakorum, což je zeměpisný název pro Západní Himálaj vzdálený přes 1000 km od Himáláje Nepálského. Jeho nejvyšší horou je známá druhá nejvyšší hora světa K2, v místním baltijském jazyce zvaná Čhogorí. I zde se v devadesátých letech minulého století začaly realizovat malé horské nemocnice, ve srovnání s Nepálem v časovém odstupu 30-40 let. V nejvýše položené vesnici Ascoli v údolí pod ledovcem Baltoro, spadajícího ze srázů K2, postavila před několika lety malou horskou nemocnici i italská lékařka a horolezkyně Maria Assunta jako upomínku na svého přítele a spolulezce Lorenza, který zahynul při výstupu na K2. Nemocnice funguje celoročně jako dispenzárium. Maria sem jezdí pracovat každým rokem v letním období, střídají ji její přátelé a sympatizanti, dobrovolní lékaři z Itálie. Místní horalé si nemocnici nemůžou vynachválit, protože, jak jinak, nebývalým způsobem pozitivně změnila jejich život.
Ve stejném údolí na opačné straně řeky Braldu ve vesnici Kurfe postavila malou horskou nemocnici v roce 2004 i německá horolezkyně Barbara Hirschbichlerová, učitelka z Berchtesgádenu, motivovaná jinou smutnou událostí a jistě i pocity díků horalům. Narodila se totiž několik měsíců po smrti svého otce, který tragicky zahynul spolu se všemi kolegy na Karakorumské expedici do oblasti hory Batura. V posledních dvou letech se Barbara rovněž angažuje v budování studentského internátu pro středoškoláky ve správním centru Baltistánu, městečku Skardu, aby děti z odlehlých horských oblastí mohly v budoucnu získávat kvalitní vzdělání, které je jim zatím nedostupné.
Dispenzárium nedávno vybudovali i španělští horolezci v baltijské vesnici Hushe v těsné blízkosti ledovce spadajícího z téměř 8000 m vysoké hory Masherbrum. A konečně, jako výsledek našich dvou misí s Viťou Dokoupilem v letech 2006 a 2007 stojí v nejvýše položené vesnici Arandu pod obrovským ledovcem Čhogo-Lungma i Česká nemocnice - Czech hospital, jak si ji podle nás, Čechů, pojmenovali místní baltijští horalé. Je to dar v hodnotě 7 milionů korun, které darovalo na účet liberecké humanitární organizace „Hand for Help“ na 700 dárců, podniků, organizací, fyzických osob včetně mnoha jednotlivých prostých lidí. Shodou okolností jsme se vrcholkem pomyslného ledovce stali my s Viťou, když nám bylo přisouzeno nemocnici i s léky a vybavením do Pakistánu vyvézt, dopravit ji z Karáčí do Baltistánu až pod ledovec Čhogo-Lungma, tam postavit a uvést do života. Není třeba dodávat, že jsme tento úkol vzali na sebe s radostí, protože jako horolezci jsme Baltistán mnohokrát navštívili a domorodce jsme si zamilovali pro jejich upřímné přátelství i nezištnou pomoc, které se nám od nich v průběhu našich horolezeckých expedic dostalo. I když se nám ani nesnilo o byrokratických potížích, které nás čekaly, nikdy jsme svého rozhodnutí neolitovali a nakonec jsme úkol splnili. O našich misích v letech 2006 a 2007 jsme veřejnost informovali průběžně sérií reportáží.
Když jsme koncem července minulého roku 2007 z Arandu odjížděli, k džípu nás přes rozvodněné potoky doprovázel houf dětí i dospělých a prožívali jsme nečekaně dojemné rozloučení, při kterém se na obou stranách zaleskly i slzy..Uvědomili jsme si poprvé, protože doposud jsme o tom neměli čas přemýšlet, že po dvou měsících naší přítomnosti zde se z těchto prostých a svým způsobem dost divokých horalů stali naši přátelé. Fantastický výsledek, uvědomíte-li si, že tito lidé obvykle reagují na fotografické aparáty cizinců sprškou kamení… Sedmiletý Alí, který se nedávnou se mnou rozdělil o svůj poslední bonbón, mi teď na krk věší ušmudlanou šňůrku korálků a dobrovolný učitel Muhammad Anwar diriguje děti ke společnému pokřiku: “Dina Zindabad, Viťa Zindabad!“ (Zindabád znamená: ať žije). Později cestou do Islamabádu, při zpátečním letu do Evropy i v dalších měsících si jasně uvědomíme, že postavením nemocnice jsme sice úkol svěřený nám nadací „Hand for help“ splnili, ale naše morální povinnost tím neskončí. Podstatně k tomu přispěla i skutečnost, že „Hand for Help“ se dostala do finančních potíží a šance, že by se o další chod nemocnice mohla postarat je prakticky zanedbatelná. Zjistili jsme, že Aranďané a Česká nemocnice v jejich vesnici nám přirostli k srdci a jejich další osud nám nemůže být lhostejný. Postupně jsme si ale uvědomili, že jako dvě soukromé osoby bez organizačního zázemí toho moc nezvládneme, a tak vzniklo občanské sdružení „Česká nemocnice“ i webová stránka stejného jména.
Doufáme, že se najdou lidé, kteří naše úsilí pochopí a budou mít chuť nám pomoct, a to buď formou finančního příspěvku, kterým nám pomůžou nemocnici udržet ve funkci, anebo tím, že se k nám připojí jako dobrovolní zdravotníci, či sociální pracovníci, kteří by chtěli v Arandu po omezenou dobu pracovat.