Když jsme v to vlahé, čerstvě narozené a typicky pandžábské ráno sestupovali s Víťou po schůdcích z tryskáče společnosti GulfAir, první věcí, které jsme si na letištní ploše všimli, bylo palební postavení. A z pytlů plných písku, které jej tvořilo, na nás mířilo kovově černé ústí kulometu. Nic nemohlo v danou chvíli lépe korespondovat s pocity, se kterými jsme se po dlouhém rozhodování a zvažování politické situace v Pákistánu nakonec přece jen rozhodli začátkem srpna do Baltistánu odjet. Naši nejbližší zcela určitě tímto rozhodnutím nadšeni nebyli, ale nezbylo jim než pochopit, že nemůžeme zklamat důvěru horalů z Arandu, čekajících na léky a splnění dalších slibů, které vloni od nás dostali. Obzvláště po jejich dojemných pokusech ujistit nás příšernou angličtinou jimi najmutých písařů, kteří nám za ně již od jara psali ze Skardu maily, že v Baltistánu je klid a žádní „tiririst“ tam rozhodně nejsou. Ani Bin Ladin ani nikdo jiný z Talibanu či Al Kaidy pod K2 nebivakuje, jak údajně omylem proběhlo médii.
Tak jsme teď tady a s napětím čekáme, co se v Islamabádu i celé krajině děje. Při jízdě taxíkem z letiště registrujeme neobvyklé množství bezpečnostních opatření, která jsme předtím v tomto městě nikdy neviděli: početné betonové zábrany, kulometní hnízda, na střechách ostřelovači a každou chvilku nás kontrolující ozbrojenci v pakistánských uniformách, kteří se zdají být přítomností evropských tváří překvapeni podobně, jak tomu bylo naposledy před 30 či 40 lety… Faktem je, že už v letadle z Bahrainu do cílové destinace jsme byli jedinými cizinci. Ještě dramatičtejší je situace v blízkosti vládních úřadů, či v diplomatické čtvrti, českou ambasádu nevyjímaje. Diplomaté jsou zde bez svých rodin, protože jejich děti by nemohly bezpečně navštěvovat místní školy a ti sympatičtí svalovci, kteří se kolem nich motají, nejsou žádní návštěvníci ani novináři, nýbrž povoláním bodyguardi, kteří se po celých 24 hodin nehnou od svých VIP.
U našeho přítele Dr. Hanse Freye, v jehož pohodlném domě na předměstí Bakhtawar opět nacházíme milé přijetí, je vše při starém. Kromě něj nás vítá i kašmírský kuchař, řidič a údržbář v jedné osobě Nazír, uklízečka Kulsum, zahradník Jaffar a ze stínu vylézá i příšerně vyhublý pes Shadow, protože doufá, že podobně jak tomu bylo naposledy před rokem, dostane od nás ty neuvěřitelně dobré koláčky. Psi jsou v Pákistánu, jakožto muslimské zemi považováni za nečistá zvířata, a tak je jejich přítomnost v domácnostech jen naprosto výjimečná. Nutno říct, že ani Dr. Hans, jak mu tady všichni říkají, sice Němec, v Pákistánu žijící ovšem již téměř 40 let, se toho svého ubožáka rukou nedotkne a co si o nás myslí, když Shadowa hladíme a krmíme dobrotami, radši ani nechci vědět.
Na naši otázku, jak se máme v Islamabádu pohybovat, abychom snížili riziko na minimum, nám Hans odpovídá, že rozumně, tj. vyhýbat se davům, jezdit taxíky a příliš dlouho se v Islamabádu nezdržet. Domorodý oděv ve formě širokých kalhot šalvar a dlouhé haleny kamiz si prý kupovat nemusíme, jak jsme zamýšleli, abychom byli co nejméně nápadní, ale do Baltistánu bychom měli v každém případě letět. Vyhneme se tím jízdě po 900 km dlouhé Karakorum Higwayi v údolí Indu, která začíná být pro cizince nebezpečná poté co se Taliban nechal slyšet, že potřebuje finance, a proto začne unášet rukojmí za účelem výkupného. K žádné panice ale zatím důvod není, to ostatně vidíme i sami. Když si odmyslíme všudypřítomné ozbrojence, život v Islamabádu klokotá stejně jako v minulých letech. Jako by s krví obětí smytou z chodníků byla vytěsněna i strašlivá vzpomínka na ně a tím i strach, že se případné útoky kdykoliv mohou zase opakovat. I návštěvu ve známé italské zahradní restauraci v centru Islamabádu, jediném místě, kde se dá vypít láhev vína a sníst dobrá pizza, si letos musíme odpustit. Stala se totiž také terčem bombového útoku a její majitelka se ještě nevzpamatovala ze svého zranění a následných depresí.Taliban začal v Islamabádu řádit již před dvěma roky, ale tenkrát jsme tomu přílišnou pozornost nevěnovali, protože ani oficiální media o tom z nějakých těžko pochopitelných důvodů moc neinformovala. Málokdo tenkrát věděl, že již na jaře 2007 začala pákistánská frakce Talibanu obsazovat údolí Swat, nejvýchodnější z Hindukušských údolí v SZ provincii. Ani ne 160 km od hlavního města země Islamabáduse zde bojovalo s cílem zavést v tomto úrodném a krásném údolí talibanský stát se vším fanatismem a islámistickým radikalizmem. Pakistánská armáda na tuto skutečnost konečně reagovala zvýšenou aktivitou, na co následovala v létě 2007 zastrašovací reakce Talibanu, kdy jedno jeho teroristické komando uvěznilo v hlavní islámabádské mešitě Faisal několik stovek věřících, za které požadovalo propuštění svých uvězněných přívrženců. Incident skončil nakonec dobře, když vládní vojáci únosce postříleli a rukojmí osvobodili, ale válka ve Swatu i následný masový exodus jeho obyvatel tím neskončil. V rámci předvolební kampaně následoval koncem prosince 2007 úspěšný atentát na Benazir Bhuttovou, která se kvůli tomu právě vrátila z exilu. Celý svět ale ještě více vyděsila další provokativní teroristická akce Talibanu v září 2008, kdy nákladní auto napěchované výbušninou zničilo nejlepší islámabádský hotel Mariott. Mezi desítkami jeho významných hostů zahynul i tehdy nově jmenovaný český velvyslanec Ivo Žďárek. Protože jsme se s panem velvyslancem setkali jen několik dní před jeho tragickou smrtí po našem návratu z hor do Islamabádu, hodně to námi otřáslo. Následoval pokus o atentát na nově zvoleného pakistánského presidenta Zardávího (manžel zastřelené Benazir Bhutto), naštěstí neúspěšný, pak teroristické komando napadlo cricketové reprezentanty Srílanky v pákistánském Lahore, poté následoval i útok na vojenskou posádku ve stejném městě. Když pak byl začátkem roku 2008 unesen a později příšerným způsobem popraven polský geolog, který po mnoho let nezištně pracoval v kalašské enklávě v údolí Chitrálu pod horou Tirič Mir, byli jsme šokováni a poprvé jsme připustili, že do Pákistánu snad ani nebudeme moci jet. Tato událost byla o to horší, že geologa unesli téměř na předměstí Islamabádu navzdory tomu, že se pohyboval v doprovodu ochranky, kterou talibanci úvodem bez problémů zlikvidovali. Zprávy o únosech, sebevražedných útocích na tržištích i v pešávárských hotelích vyhozených do vzduchu a především o březnovém talibanském vítězství v údolí Swat i bojích ve Waziristánu se pak na jaře 2009 množily natolik, že jsme se v nich pomalu přestali orientovat. Jen jedno bylo relativně pozitivní: většina strašných událostí se stále týkala NWFP (North West Frontier Province), tj. severozápadní oblasti Pákistánu tvořené příhraničím sousedního Afghánistánu, a jen sporadicky šlo o Islámabád či další provincie země. Na straně druhé, Taliban se již sebevědomě nechal slyšet, že zanedlouho obsadí i hlavní město země. Zvažovali jsme náš odjezd ze všech stran, navzdory všem informacím jsme si ale nejhorší variantu, že by válka z NWFP (tento termín je oficiálně používán od roku 2004) mohla přerůst v ozbrojený konflikt na větší část území státu mimo tuto provincii, stále nepřipouštěli. Proto jsme do Pakistánu nakonec začátkem srpna přiletěli.
Protože si myslíme, že současná pakistánská realita je daleka od srozumitelnosti a většině lidí není vůbec jasné, jaký je rozdíl mezi Talibanem a staršími skupinami afghánských mudžahedínů, jakou roli ve vývoji politické situace za posledních 30 let sehrála sovětská okupace Afghanistánu, Al-Kaida, USA, mezinárodní společenství a v neposlední řadě i Pakistán, proč Taliban v posledních letech podstatným způsobem rozšířil svoje teroristické aktivity z Afghanistánu i na svého souseda, zejména na jeho příhraniční provincii NWFP (NorthWest Frontier Province) a jak tyto přerostly v současný vnitřní válečný konflikt v SZ Pakistánu, pokusíme se tyto otázky alespoň částečně objasnit ve zvláštní stati věnované tomuto složitému tématu. (klikni na Mudžahedíni,Taliban, Al-Kaida a válka v SZ …)
.
Protože jsme do Islamabádu dorazili na víkend a letenky do Skardu budou nejdříve v neděli, sedíme v klimatizaci u televize, ze které nasáváme zdejší rozporuplnou politickou atmosféru on-line. Jak BBC, tak americké CNN i místnímu zpravodajství dominují dvě témata:
Hlavním, zřejmě časově setrvalejším evergeenem, je vývoj situace ve Swatu, ze kterého na jaře po vítězství Talibanu uprchlo více než 500 tisíc tzv. vnitřních utečenců (rozuměj utečenců v rámci jednoho státu), kde ale v dalších měsících pak přece jen došlo ke zvratu ve prospěch pakistánské armády. Stalo se tak zřejmě i díky nové Obamově zahraničně politické linie Af-Pak, vytyčené pro toto ohnisko světového napětí, součástí které jsou i miliardové dolarové injekce USA na pomoc koordinované likvidace Talibanu jak v Afghanistánu, tak v Pakistánu, bez které si úspěch sotva lze představit. Novým morálně-psychologickým momentem je ale také nepochybně skutečnost, že podstatná část pákistánského veřejného mínění konečně po letech bezradnosti a roztříštěnosti zahrnující dokonce ve značné míře i schvalování teroristické činnosti Talibanu začalo tento vnímat tento po událostech ve Swatu jako národního nepřítele číslo jedna. Většina lidí teď volá po likvidaci Talibanu se vší rozhodností vlastní státní armádou a nikdo již nechce čekat až to udělá někdo jiný.
Druhým tématem, překvapující a převratnou novinkou vývoje války v SZ provincii jsou záběry zobrazující bezpilotní americké letadlo, které pravděpodobně v hodinách, kdy jsme s Viťou byli na cestě sem, zničilo dům hlavního vůdce pakistánské frakce Talibanu Baitullaha Mehsuda ve Waziristánu, který v něm měl zahynout i s jednou ze svých manželek a tchánem. Proti této informaci je opakovaně vysíláno prohlášení mluvčího Talibanu, popírající smrt talibanského vůdce a ujišťující, že Baitullah nemá na hlavě zkřivený ani vlásek. Potrvá ještě týdny než se Baitullahova smrt jednoznačně potvrdí, protože do Waziristánu se novináři nedostanou, zároveň se ale svět dozví i o smrti Baitullahova následníka Hakimullaha v rámci vnitřních šarvátek mezi talibanskými pohlaváry po smrti jejich hlavního šéfa.
Viťa má štěstí, které mu trochu závidím, protože odlétá do Skardu již v neděli a tím může pustit zdejší schizofrenickou atmosféru z hlavy, zatímco já budu muset absolvovat v Islamabádu některá neodmyslitelná setkání s našimi pakistánskými partnery a sponzory.
V úterý navštívím spolu s Dr. Hansem Freyem i schůzi jedné z místních poboček Rotary Clubu, jejimž je Hans členem, a která se již od počátku zajímá o náš projekt v Arandu. S určitým napětím vstupuji do hotelu, kde zahynul náš velvyslanec, ale kromě mnohonásobně zostřených bezpečnostních opatření, která připomínají tatáž obdobná na mezinárodních letištích, nepozoruji žádnou změnu. Hotel je opravený a působí stejně luxusně svojí mramorovou výzdobou jako když jsme tady byli v roce 2006, snad jen intervaly mezi vypínáním elektrické energie kvůli jejímu rostoucímu nedostatku v zemi jsou i zde kratší. V hotelu se to projeví jen krátkým zhasnutím žárovek, protože okamžitě jsou nastartovány hotelové generátory, které mají výpadek překlenout. Když Hans vidí, jak nevěřícně zírám na obnovený Mariotte, zavtipkuje, jestli nechci zavolat domů manželovi, kde to vlastně jsem. Pak ještě dodá, že bychom se mohli Otakara zeptat, jaké výkupné je ochoten v případě únosu za mně Talibanu zaplatit... Za moc vtipné to nepovažuji, obzvláště u představy, že do Skardu nemusí letět letadlo a já bych byla nucena opět jet po Karakorumské Highwayi, která se prvních 500 km nachází v bezprostřední blízkosti Swatu.
Naštěstí ve středu 12. srpna je nádherné letní nebe a já odlétám do Baltistánu. Po cestě se pozdravím s Nanga Parbatem, který trasa letadla míjí ve vzdálenosti coby kamenem dohodil a já mohu opět (pokolikáté již vlastně?) rozeznat každou převěj na Stříbrném sedle i na samotném vrcholu. Pod námi se vine hnědá stuha rozvodněného Indu, který se podobně jako každé léto vzdouvá ve svém hluboce zaříznutém kamenném kaňonu, plném písku i bahna z erodujících horských velikánů, které unáší z jejich ledovců do Indického oceánu. Jaké to úchvatné divadlo se zde nabízí lidskému oku: na jedné straně neustále již miliony let pokračující zvedání velehor od chvíle, kdy Indický a Tibetský štít na sebe narazily, proti tomu neustálé zařezávání se zvedaných řek, které tu byly ještě před počátkem vrásnění. Té práce erozních sil, gravitace i nekonečného hlodání skalního podkladu! Celý život obdivuji hory, jejich přísnou logiku a nezkrotnou, nekonečně proměnlivou krásu. Pro Karakorum to platí dvojnásob, na chvilku si uvědomím jak šťastný člověk vlastně jsem, když se sem mohu stále ještě vracet, i když se cíle mých cest pomalu odkloňují od vrcholů k lidem žijícím na jejich úpatích.
Po chvilce se na levé straně Boeingu objeví ledovec Baltoro v plné své kráse, jasně lze rozeznat všechny čtyři osmitisícovky, které se z něj zvedají k nebi, i tu moji, nejmenší z nich, můj milovaný Gasherbrum, z vrcholu kterého jsem se rozhlížela před 20 lety. Oči plné štěstí, které se mi stále vrací jako krásná vzpomínka, nevím proč, ale v převážně modrém tónu. Tam jsem poprvé poznala přátelství baltijských nosičů, veselých a páchnoucích odérem jejich ovcí a koz, tenkrát ještě neuznávali zubní pastu a mýdlo, jak je tomu dnes. Černovlasí šlachovití chlapíci ve špinavých bundách s vizážemi rozdováděných čertíků, divocí a nezkrotní jako ty jejich hory a zvířata, která je živila po mnoho staletí dávno předtím, než sem vkročil první horolezec.
Mnozí z nich jsou dodneška mými přáteli a ne ledajakými: sotva se objevím někde na špinavém bazaru ve Skardu, už se pomalu začnou trousit ze všech možných dolin, často dost vzdálených, až člověk nechápe, jak se mohli dovědět o mé přítomnosti. Je to jedno z mnoha tajemství zákona přátelství, které se často ctí dokonaleji než je tomu v Evropě.
Letadlo se snáší k zemi v několika odvážných spirálách nad rozšířenou kotlinou Indu, který zde ve Skardu jakoby odpočíval, než se po několika kilometrech opět zakousne do horské překážky, aby ještě lépe svým kaňonem od sebe oddělil pohoří Himáláje od Karakorumu. Motory letadla ztichly uprostřed písečných dun v tichu pouštního letiště, ke dveřím jsou přitlačeny schůdky a první člověk, se kterým se mohu přivítat je Shah Jahan, můj dobrý přítel a zdejší zaměstnanec PIA (Pak. International Airlines), který má zrovna náhodou službu. Známe se spolu již od roku 1970, odkdy si mě pamatuje coby účastnici naší expedice na horu Haramosh, pod níž se narodil a podobně jako všichni ostatní chlapci jeho vesnice Dassu závistivě i s obdivem pohlížel na Evropany, kteří měli doopravdické horolezecké boty a spoustu dalších užitečných věcí, o kterých se tehdy chudým horalům ani nezdálo. Připomněl mi to o mnoho let později, když jsem jednou odlétala ze Skardu, náhodou na mě od odbavovacího pultu pohlédl a okamžitě mě poznal, zatímco já jeho samozřejmě ne, a bez zaváhání řekl: “You are Dina, I met you at Haramosh valley many years ago. Where is „bara sahib“, the leader of your expedition?“ Bara sahib, neboli bradatý sahib měl být zřejmě můj manžel Otakar, který tenkrát se mnou ve Skardu sice nebyl, ale společné setkání se jim pak podařilo v roce 2005, když jsme ve dvou vesnicích pod K2 vybudovali za rodinné peníze dva vodovody a poté odlétali ze Skardu do Islamabádu. I teď se vítáme s obvyklými objetími doprovázenými rovněž obvyklou sérií otázek, jak se má můj manžel, rodina, syn, snacha, vnuk a všichni další příbuzní… Když se ujistíme, že všichni jsou na obou stranách O.K, odcházím do zdejší malé letištní haly, za kterou mě již očekává nefalšovaná horská oáza Skardu.
V našem oblíbeném hotýlku Concordia na břehu Indu se odpoledne setkáváme s Viťou i našimi věrnými spolupracovníky Husseinem z Ascoli i Sarfrazem z Haramoshe. Všichni tři se právě vrátili z Arandu, zápisník Viti je popsaný rozměry a seznamy věcí potřebnými k realizaci našich letošních úkolů. Hned další ráno rozjíždíme všechny přípravy. Dispenzář Afzal, který v noci také dorazil z Gulab Puru, kde bydlí, odchází se seznamem léků, které hodláme dle jeho návrhů nakoupit na celý další rok pro naši nemocnici, za doktorem Mubashirem na konzultaci a schválení. Pak se odebere do dvou či tří místních farmaceutických velkoobchodů včetně Al Shify a Karakorumu, aby vybrané léky nechal shromáždit a zabalit. Již napozítří pak odjede naditým najmutým cargo džípem nahoru do Arandu, zatímco my si ještě pár dní ve Skardu pobudeme. Naším nejdůležitejším úkolem je letos zakoupení džípu, který bude v budoucnu řídit Hussein a který bude v první řadě sloužit jako zárodek horské záchranné služby pro horaly jak z údolí Basho, kde se nachází Arandu, tak v údolí Braldu, kterým vede stezka na ledovec Baltoro. Hussein měl za úkol se v průběhu uplynulého roku naučit řídit auto a udělat si řidičák. Vyřešil to typickým baltijským způsobem: řídit sice umí jen na rovině a dobré cestě, a dokonce i přitom si plete spojku, brzdu a plyn, řidičák ovšem hrdě ukazuje a na otázku jak jej získal, vesele oznamuje, že nejprve mu místní kamarád, učitel základní školy v Ascole dal potvrzení o absolvování příslušného vzdělání, ačkoliv v životě do školy nechodil, načež policajtům ve Skardu za „driver´s licence“ jednoduše „zaplatil“. Na řízení má prozatím domluveného mladšího bratrance Sakíba z Ascoli, který sice nemá ani řidičák ani auto, ale řídit na rozdíl od Husseina umí. Až auto bude, bude za Husseina řídit a také ho bude průběžně řízení i nutným opravám učit. Svým zveřejněným úmyslem koupit zachovalého džípa brzy budíme zaslouženou pozornost a nádvoří hotelu se rychle mění na arénu výběrového řízení. Přijíždí jeden džíp za druhým, které jejich majitelé sebevědomě vychvalují a doplňují tvrzením, že džíp je zaručeně „new“ a v perfektním stavu. Viťa má co dělat, aby je většinou usvědčil z jejich drzých lží, důležitě a s vážnou tváří si nechává otevírat jednu kapotu za druhou, aby pod nimi hledal stopy po unikajícím oleji, vodě a dalších životně důležitých tekutin, jako je kupříkladu brzdová kapalina. Máme totiž ještě oba v živé paměti, jak nám v roce 2006 na skoro 5-ti tisícovém sedle Babussar Pass vytekla z obstarožného Šabírova džípu, kterým jsme se přesunovali z Islamábu do Skardu, značná část brzdové kapaliny. Šabír to poznal tak, že nemohl zabrzdit, co se mu v následující serpentině suťové cesty podařilo jen nouzovým vyjetím do protisvahu, jinak bychom se byli zřítili o několik set metrů níž do údolí Kohistánu. Pak se zjistilo, že Šabír nemá v autě ani kleště, o jiném nářadí ani nemluvě, takže na možnost opravy jsme museli čekat několik dlouhých hodin. Pomoc tenkrát přišla se stmíváním v podobě náhodou projíždějícího džípu, který vezl početnou rodinu na druhou stranu Nanga Parbatu, kde hodlali oslavit zítřejší Ead. Ead je největší svátek v muslimském kalendáři, který následuje po měsíčním půstu Ramadánu, jako obdoba našich Vánoc. Cizí řidič kleště měl, a tak jsme rozbitou trubičku zaslepili, aby tekutina nemohla vytékat a s obavami jsme nakonec ve zdraví sjeli desítky dalších krkolomných suťových serpentin do Chilásu....
Některé nabízené džípy nemají vůbec žádné doklady, zřejmě to ve zdejších končinách nikomu příliš nevadí, a z dokladů těch, které je mají se dozvídáme, že veškeré zaručeně „new“ džípy mají zapsaný ročník výroby 1984. Pak se celá záležitost vysvětlí: všechny nabízené džípy, vlastně Toyoty, jsou výlučně modely z roku 1984 - ten totiž má nejlepší reputaci ze všech možných zde používaných terénních vozidel. Původně je měla v majetku všemocná pakistánská armáda, která je průběžně vyřazuje a odprodává pro jejich stáří. Následně vznikla specializovaná skupina opravářů v Rawalpindí, kteří Toyoty odprodané armádou rozeberou prakticky na součástky a úplně repasují včetně dokonalého nátěru, zrcátek a veledůležitých klaksónů, vyluzujících dokonce i kratší skladby v zájmu důstojného provozu. Další skupina specialistů ze Skardu a okolí pak tyto opravené Toyoty přiváží do Baltistánu a prodává místním zájemcům. Po několikadenním rozhodování, nahlížení pod kapotu, poslouchání chodu motorů a mnoha zkušebních jízdách se nakonec rozhodujeme pro cukrkandlově růžového krasavce, na kterého hned nalepíme naši zbrusu novou nálepku v pastelových barvách s označením: “Czech hospital rescue“. Ladí to náramně a závistivci zírají s otevřenými pusami na našeho Husseina, protože je ani ve snu nenapadlo, že by nějací Evropané opravdu slib daný před rokem skutečně splnili. Hussein není schopen slova a na jeho prostoduché tváři je vidět, jak si představuje svůj triumfální příjezd do rodné vesnice Ascoli. Pak následuje složitá procedura sepsání kupní smlouvy místním písařem v úředním jazyce urdu, k čemu je použito klasického pera a kalamáře s inkoustem, protože psací stroje ani počítače nemají příslušnou klávesnici. Z celé kupní smlouvy si nakonec umíme přečíst jen naše jména, jinak nerozumíme ničemu a nezbývá, než věřit, že se nejedná o naše rozsudky k smrti.
Současně s vybíráním a koupí Toyoty řešíme i další věci. Musíme nechat svařit místním řemeslníkem z ocelového plechu nádrž, kterou spolu s improvizovaným zařízením z obyčejné černé hadice stočené do jakéhosi šneku hodláme připevnit na střechu mešity pro historicky první ohřev teplé vody v Arandu. Pomocí důmyslného rozdělení kontaineru na jednotlivé oddíly bude docíleno principu jednoduchého boileru, to znamená, že voda ohřátá ve šneku nebude kontainerem jen mechanicky protékat, ale teplá voda se bude kumulovat tak, aby došlo k jejímu většímu ohřátí. Již vloni jsme získali souhlas jednoho z místních mullahů, kterého jsme předtím vyléčili z dysenterie, abychom mohli využít právě střechy mešity, posvátného to místa pro všechny vesničany, k instalaci ohřívače vody s tím, že rituální koupel, která se před vstupem do mešity doposud odbývá jen v ledové vodě, bude teď vylepšena vlažnou, případně až teplou sprchou. Vylepšení čeká i vodovodní systém, který přivádí čistou vodu z pramene pod ledovcem až k několika kohoutkům ve vesnici. Jímací nádrž vodovodu, jakési jezírko přehrazené kameny a utěsněné igelitem, trsy trávy a hadrami, ze které voda vtéká do centrální plastové trubky, potřebuje opravu a taktéž je třeba celý systém doplnit sedimentační plastovou nádrží, bez které do trubky teče kromě vody i leccos jiného, čímž dochází k občas k ucpání a následným haváriím vodovodu.
Kromě těchto dvou novinek hodláme natřít v nemocnici podlahu několika vrstvami olejové barvy, aby tuto bylo možné stírat mopem a tak lépe udržovat čistotu a hygienu. V neposlední řadě bychom rádi vylepšili i domeček, který nám slouží k přespávání: opravit omítku, vymalovat stěny a také natřít cementovou podlahu olejovou barvou. Sháníme tedy trubky, ventily, kohoutky, nejrůznější spojovací části, barvu, ředidlo, štětce a mnoho dalšího, a náš náklad pro Arandu se pomalu hromadí ve skladišti hotelu Concordia.
Po týdnu organizování a shánění vyjíždíme ze Skardu do Arandu ve dvou džípech: jeden z nich je náš nový růžový, druhý, pronajmutý, je důmyslně přeplněný horou našich nákupů. Musíme být důslední a pokud možno na nic nezapomenout, protože pro každou zapomenutou maličkost se musí zpět až do Skardu, co je časově totéž, jako kdyby někdo z Prahy jezdil pro každý chybějící šroubek do Košic.
Proti původnímu plánu s námi jedou i dvě LHV (Lady health visitor), zdejší obdoba našich ženských sester, či porodních asistentek, z čeho máme obzvláštní radost. Chtěli jsme sice jen jednu, ale paní Zahra, o kterou na základě jejích doporučení velice stojíme, si nemůže nechat ohrozit svoji pověst samostatným výletem bez manžela, a tak musíme zaplatit i její asistentku Fatimu, která jí kromě jiného bude dělat i garde dámu. Naštěstí máme letos mnohem více peněz od našich sponzorů, než tomu bylo před rokem a tak si můžeme dovolit realizovat více věcí než vloni. I léků jsme mohli tentokrát nakoupit mnohem více a budeme moct dokonce financovat i několik set metrů plastových trubek s příslušenstvím pro vodovod v Gonu, co je maličká vesnička před Arandu, jakési její předměstí. Nad sebou mají obrovský ledovec, který je prozatím jen ohrožuje, zatímco voda z něj vytékající odtéká do řeky Basho bez velkého užitku. Obyvatel Gonu je nám obzvláště líto hlavně poté, co se dozvídáme, že v zimě 1988 z již zmíněného ledovce spadla na vesničku obrovská lavina, která zničila všechny domy a zabila více než 80 lidí. Přesto vesničané toto nebezpečné místo neopustili, domy znovu postavili a pouze když v některou zimu napadne enormní množství sněhu, odstěhují se ke svým příbuzným či známým do Arandu či nedalekého Bísilu na druhé straně řeky.
Po cestě přejíždíme několik rozvodněných řek a proto do Arandu přijíždíme až v noci. Dozvídáme se, že vesničané na nás dlouho čekali, protože nás chtěli uvítat, dokonce natrhali kytky, ale když se nedočkali, šli spát. Bylo nám jich líto. O to větší byla naše i jejich radost nazítří ráno, hlavně radost místních žen, když zjistily, koho jsme jim to přivezli. Přiznám se, že nás zájem zdejších žen o slibovaný „family planning“ velice překvapil. Do poslední chvíle jsme si totiž nebyli úplně jisti, že nás nepoženou klacky za to, že chceme Alláhovi mluvit do jeho tvůrčích kompetencí, týkajících se rozmnožování lidí. Navíc v tak zaostalé oblasti! Opak ale byl pravdou. Také jsme zjistili, že Alláh plánován rodiny nijak nezakazuje, dokonce připouští, aby žena, která má čtyři živé děti, podstoupila definitivní sterilizaci chirurgickou cestou, samozřejmě ale jen se souhlasem manžela. Přemýšlíme, co za tím může být a nenapadá nás nic jiného, že je to právě pakistánská populační exploze, která v průběhu posledních let zvýšila počet obyvatel této země na 170 miliónů. Ještě téhož dopoledne se koná schůzka místních žen s oběmi LHV, nemocnice praská ve švech, protože přispěchaly i ženy, které byly na pastvinách, pro dřevo, či pracovaly na polích. Hned po schůzce se začíná ordinovat, co pokračuje i v průběhu dalšího dne, výsledkem čeho je 34 nových pacientských karet, týkajících se několika typů použité antikoncepce. Bylo zavedeno 14 nitroděložních tělísek, zbytek pak tvořilo několik typů antikoncepce hormonální včetně tabletek a injekcí.
Mezitím se rozjela i práce na všech dalších naplánovaných úkolech: jedna parta spravuje vysoko nad vesnicí jímací jezírko vodovodu, další s Viťou montují blankytně modrou plastovou sedimentační nádrž. Po odchodu ženských sester jme vyklidili nemocnici a na její podlahu jsme nanesli první vrstvu krásně červené, ale bohužel špatně schnoucí terpentýnové barvy. Ze začátku natírám sama a chlapi se jen dívají, pak mi ale postupně berou štětec z ruky a zkouší to sami. Musím jim jen vysvětlit, jak barvu správně ředit a navíc, jak nezacákat s podlahou i stěny nemocnice. Přišel na řadu i domeček, ve kterém přespáváme, je třeba v něm opravit omítku a nabílit zdi a také seškrabat podivnou lepivou hmotu z podlahy. Co to jen je,v loni to lepidlo zde přece nebylo! Křížovým výslechem se dozvídáme, že zde vesničané v zimě uskladnili mouku a jak se tato sypala z děravých pytlů a navlhla, vytvořila to příšerné lepidlo. A tak škrabeme a škrabeme a také hlasitě vyhrožujeme, že když se to stane ještě jednou, už sem nepřejedeme. Pak následuje natření podlahy, ale bohužel se tím odsuzujeme k trvalému terpentýnovému opojení až do konce našeho pobytu, protože barva zde schne ještě pomaleji než v nemocnici a nátěrů musí být několik. Po opravě jímacího jezírka přichází na řadu montáž našeho po domácku vyrobeného boileru s černě natřenou plechovou nádrží na střechu mešity. Nikdo neprotestuje, ani neháže kameny, dokonce poprvé registrujeme, že dobrovolníci pracují zadarmo a nedožadují se odměny, jak tomu bylo v minulých letech. A když pak konečně teče ze sprch - mužské i ženské - opravdu teplá voda, všichni jsou radostí bez sebe. Ráchají se, muži v mužském domečku, ženy v ženském v rituálních umývárnách přilepených ke stěnám mešity. Ženy mě volají mezi sebe a tak na rozdíl od Viti, kterému to dovoleno není, vidím na vlastní oči nahé muslimky, jak si užívají teplé koupele. Víme, že jedna sprcha neřeší problém celé hygieny, nicméně chápeme akt její montáže jako inspiraci pro ty, kteří mají schopnost přemýšlet. Celé ohřívací zařízení je záměrně vymyšlené tak, aby bylo možné jej s použitím místně přístupných materiálů a dostupných řemeslníků ve Skardu sestrojit a namontovat na kterékoliv střeše. Před několika desetiletími takový proces proběhl kupříkladu v Nepálu, kde dnes cizinci nabídnou kromě mnoha jiných služeb „hot shower“ – teplou sprchu i v té nejzapadlejší vísce.
Bohužel nás čeká i řešení některých nepříjemných problémů, jak už to na světě chodí: přišla delegace z Bísilu, vesnice nacházející se asi dvě hodiny pochodu níže po proudu řeky Basho na jejím opačném břehu. Vede ji tamější učitel, který nám podává petici, psanou jeho totálně nesrozumitelnou angličtinou, nicméně je jasné, že Bísilané nejsou spokojeni s naší nemocnicí. Mají sice jasně deklarované právo na stejné ošetření jako obyvatelé Arandu, léků je pro všechny v ní dost, ale to jim nestačí. Abychom paralyzovali možné nepřátelství mezi obyvateli obou vesnic, rozhodneme se Bísil navštívit a vyslechnout na místě tamější stížnosti. Vydáme se tam dalšího dne odpoledne i s naším dispenzářem Afzalem. Je to poučná exkurze, jak se ukáže, dokládající mimo jiné známou pravdu, že lidská povaha je v podstatě všude stejná: všude na světě jsou lidé moudří i hloupí, přející i žárliví a závistiví, lidé s nedhledem i bez něj. Po uvítacím ceremoniálu u bísilského narmandara, co je název pro tradičního vesnického vůdce ješte z dob nerozděleného Kašmíru, kde jsme byli navzdory probíhajícímu ramadánu královsky pohoštěni masem, vejci a čajem, postupně propuká hádka mezi naším Afzalem a několika místnímu muži. Přesně sice nerozumíme, o co jde, není ale těžké vidět, že Afzalovi je vytýkáno upřednostňování Aranďanů a odmítání Bísilanů. Je mu vytýkáno, že do Bísilu nechodí a vůbec, Bísilané chtějí, aby část léků byla u nich, aby měli „své jisté“. Proti tomu namítáme, že zde není nikdo, kdo by uměl bez Afzala léky správně ordinovat, navíc je ani není kde skladovat poté, co si Bísilané nechali pod tíhou sněhu prolomit střechu na místním dispenzáriu, které jim před několika lety postavila vláda. Tento argument ovšem nepadá na úrodnou půdu: místní jsou toho názoru, že na vině nejsou oni, když masy sněhu na střeše, pod tíhou které tato spadla, neodstranili, ale vláda, která střechu neopravila… To nás mírně rozčilí a tak se jich zeptám, jestli mohou ukázat někoho, komu Afzal ošetření odmítl. Kupodivu se zvednou dvě ruce: první je žena, která tvrdí, že když navštívila Arandu, Afzal tam nebyl, co se pochopitelně stát mohlo - nemůže tam přece být vždy. Žena ztichne, majitel druhé zvednuté ruky nic nevysvětluje, ale rovnou se chystá milého Afzala fyzicky inzultovat. Aby se nerozpoutala rvačka, vstoupím do diskuze a hlasitě řeknu, že nevidím důvod, aby správní muslimové řešili svoje problémy rvačkou, když jim přece korán nařizuje vždy hledat mírumilovné řešení. Pro jistotu ale radši pomalu vyklízíme pole s tím, že věci budeme řešit až se Bísilané uklidní. Uvědomujeme si ale, že tento problém nebude mít tak jednoduché řešení, bude se třeba nad ním zamyslet. S hořkostí si také uvědomujeme, že člověk se, bohužel, nikdy nezavděčí všem. Na straně druhé je požadavek Bísilanů na stejnou péči pochopitelný, jsou zde stejní lidé, stejné děti jako všude jinde v údolí. Do Arandu se vracíme v tichosti u vědomí nových problémů.
A aby toho nebylo málo, rozpoutal jeden člen rodiny místního zedníka Sadžata, kterému všichni říkají „Karači man“ vzhledem k tomu, že po většinu roku bydlí u své druhé ženy v Karáčí, velké dusno kolem domečku, ve kterém obvykle přespáváme a ve kterém jsme si po velkém úsilí vytvořili jakž-takž obyvatelné podmínky. Hlučný „Karači man“ se totiž právě dostavil na svoji občasnou návštěvu rodné vesnice a hned se do nás pustil, že pokud chceme zmíněný domeček používat, měli bychom zaměstnat jako „čokidara“ - rozuměj hlídače a uklízeče v jedné osobě, někoho z jeho početných zdejších příbuzných. “Karači man“ nepožaduje moc, jen pár tisíc rupek měsíčně a to pro zvoleného čokidara doživotně. Prý to přislíbila vláda již před lety, když jeho rodina povolila výstavbu domečku na svém pozemku, který ale vychytrale nikdy státu neprodala. Vznikla tudíž právně neřešitelná situace, kdy vláda postavila dům na cizím pozemku s tím, že vlastník tento nikdy nehodlá odprodat - naopak, pozemek je rodinou využívaný jako zeleninová zahrada a my se do něj dostáváme přes brambory a hlávky zelí, bohatě zavlažované kluzkým kanálkem bahnité vody, do které téměř není možno nešlápnout. Naše argumenty, že žádného čokidara nepotřebujeme, jsou rázem smeteny z pomyslného stolu, takže nám nezbývá než doporučit, aby svoji situaci vyřešil s místní džirgou, jinak budeme muset do Arandu přestat jezdit a nemocnici přestěhovat jinam do údolí. Nevole Aranďanů se rázem přesouvá proti odrodilci se dvěma manželkami a za námi chodí jednotlivci i hloučky místních s prosbou, jen abychom neodcházeli, obzvláště abychom snad nemocnici nepřestěhovali do nenáviděného Bísilu. V noci zasedá džirga a příštího dne k nám přichází Mahmud Ali, jeden z mnoha místních nositelů tohoto rozšířeného jména s návrhem, že jestli chceme, daruje nám potřebný pozemek, část jednoho jeho políčka, na kterém bychom mohli postavit domeček, jenž by sloužil jako zázemí pro každého, kdo by v budoucnu spolupracoval s Českou nemocnicí. Postupně se sice z nabízeného daru vyklube prodej za „malou cenu“, doplněný ještě mnoha dalšími podmínkami Mahmudovy rodiny, tak to ale tady chodí, málokdo umí myslet jinak než přes výhody plynoucí pro vlastní rodinu. Je to dáno prakticky totální absencí společenských institucí a navíc známým „joint family" systémem, kdy celá, mnohdy multigenerační rodina řeší všechny svoje problémy jen s vlastní pomocí. Má to samozřejmě i dobré stránky, protože kupříkladu starší členové rodiny se nikdy nemusí obávat, že budou přesunuti do zařízení podobných našim domovům důchodců. Naopak, čím budou starší, tím více úcty a výhod se jim bude dostávat. Velkým nedostatkem tohoto systému je ale skutečnost, že několik generací je donuceno žít v naprostém nedostatku soukromí v nedostatečných obydlích a navíc ve veliké bídě, protože systém sám ještě nezaručuje, že rodina bude mít dostatek jídla, místa a všech ostatních životních potřeb.
Čím déle v Arandu působíme, tím více vidíme, že naše práce nemůže spočívat jen v pouhém zajišťování chodu naší malé nemocnice a v jejím zásobování léky. To je sice náš nejdůležitejší a základní úkol, bez kterého by se vše zhroutilo jako domeček z karet, ale pokud chceme opravdu této vesnici, nacházející se doslova na kraji světa pomoct, je třeba vyřešit mnoho dalších problémů, a hlavně Aranďany naučit jak si mají v budoucnu poradit sami.
Hlavní úkoly logicky vyplývají ze života jako takového: kromě neustálého vylepšování nemocnice včetně její energetické nezávislosti v podobě solárních panelů budeme muset vyřešit především problém dostatečného přívodu kvalitní pitné vody pro všechny obyvatele tak, aby tato zbytečně a samoúčelně nevytékala ze všech kohoutků veřejného vodovodu, jak tomu doposud stále je. Další věc je osvěta, která zlepší hygienické a stravovací návyky, které jsou doposud hlavní příčinou stále se opakujících, v podstatě banálních onemocnění. To vše není možné bez vylepšení zdejší základní školy, kde v současnosti za mizerný plat učí v naprosto nevyhovující místnosti připomínající sklep na brambory jediný dobrovolný učitel, který sám před osmnácti lety jako první obyvatel Arandu získal ve Skardu maturitu. Muhhamad Anwar si jako malý chlapec předsevzal, že půjde sám do školy, aby mohl v rodné vísce učit další děti nejzákladnějším vědomostem, plat ve výši 3000 rupek (cca 40 dolarů) měsíčně mu ovšem neumožňuje plně se věnovat učitelskému řemeslu. Učí jen když sám nemusí pracovat na svém políčku, či hnát dobytek na své vzdálené pastviny na alpských loukách doliny Kero Lungma.
Samotný setrvalý chod naší nemocnice bude zajištěn pouze za předpokladu, že Aranďané ze svých řad zajistí výchovu jak dalších učitelů, tak nejnutnějšího zdravotního personálu. Když po několika týdnech Arandu opouštíme, máme pocit, že úkolů neubývá, ale naopak přibývá jich geometrickou řadou. A ujištování všech, jak se za nás celá vesnice v místní mešitě modlí k Alláhovi, abychom byli zdraví a silní a dlouho mohli přijíždět do Arandu, nás v tomto vědomí odpovědnosti jen utvrzuje.
Před definitivním odjezdem do vlasti máme ale ještě jednu příjemnou povinnost. Hussein nás přesvědčil, že tentokrát rozhodně ještě musíme navštívit jeho vísku Askoli, známé to východisko expedic na ledovec Baltoro a jeho čtyři osmitisícovky v čele se známou K2. Znamená to sice několik dalších dní strávených kodrcáním na zdejších nebezpečných a nepohodlných džípových stezkách, nedá se ale nic dělat, džípu nemůže být požehnáno bez naší přítomnosti. Tak tam tedy jedeme a uvítání v Askoli je opravdu triumfální. Vítá nás nejen celá Husseinova rodina, ale všichni obyvatelé, protože Husseinův džíp pro ně znamená první vozidlo, které i oni budou moci celoročně použít v případě potřeby pro odvoz nemocných či raněných do Skardu. Komerčních džípů je tady v sezóně sice dost, pendlují sem a tam s expedicemi i trekaři od jara do podzimu, od října do jara se ale po nich slehne zem a k dispozici nebyl v minulosti žádný. I to bylo příčinou mnoha zbytečných úmrtí, hlavně malých dětí a rodiček při nejrůznějších komplikacích s porody, podobně jak je tomu v Arandu i v mnoha dalších vesnicích s podobně exponovanou polohou, odsuzujících jejich obyvatele k několikaměsíční izolaci.
Oslava inaugurace džípu je stanovena na následující den. A opravdu, do Husseinova domu se již od rána schází všichni významní starší mužové z vesnice. Usazeni na zemi kolem ubrusu nahrazujícího tradičně stůl začínají odříkávat sůtry z koránů položených před sebou. Mezitím Hussein s pomocníky zabíjí největšího ze svých beranů a čerstvou krví je politý celý džíp i všechny jeho pneumatiky. Naporcované maso se pak vaří několik hodin v tlakových hrncích na otevřených ohništích, k tomu se připravuje rýže, zelenina a mnoho dalšího, aby na hostině nic nechybělo. Takovou hostinu si horalé mohou dovolit jen zřídkakdy, obvykle je příčinou svatba, narození chlapce, či jiná podobná událost, první džíp ve vesnici je však určitě pádným důvodem. K hostině zasedají všichni, kdo zde něco znamenají, a my s Viťou sedíme na čestném místě. Po obědě následují vyhlídkové cesty džípem po vesnici a jejím okolí, vystřídají se na nich prakticky všechny děti z vesnice. Dalšího dne pak odjíždíme do Skardu, kde nás čeká ještě mnoho vyřizování, pak již jen let ze Skardu, který naštěstí není ani tentokrát zhatěn špatným počasím. V Islamabádu pak navštívíme naši ambasádu a konečně se osobně seznámíme s nově jmenovaným velvyslancem pane Dr. Šepelákem, který se zájmem vyslechne naši zprávu o letošní misi.
