Charitativní činnost

• Oprava cesty a mostů po povodních a zajištění zemědělských strojů
• Oprava mostů
• Nová džola
• Léky
• Transplantace očních rohovek
• Jak v Arandu přicházejí na svět děti a jak tam teď funguje záchranná služba

Oprava cesty a mostů po povodních a zajištění zemědělských strojů

Rok se s rokem sešel a my opět s Viťou odjíždíme začátkem září 2011 do Pákistánu, co naše příbuzné již ani nepřekvapuje. Máme ale oba skvělé životní partnery, kteří nám to neztěžují ještě více, jsou s námi, jak se říká, na jedné lodi a taky ví, že nelze nejet. Tentokrát s námi letí i mladá dvojice, kterou tvoří v Brně čerstvě odpromovaná lékařka Eva Chvílová a její partner, mladý chemik Pavel Buček. V Baltistánu na nás čekají dva velké úkoly a několik menších, takových již zaběhaných, takže je dobře, že nás na to bude víc. Mladí mluví perfektně anglicky a jsou zdatní v improvizacích s počítači a také již protřelí svým odvážným cestováním, když na svém kontě mají cesty, o nichž se nám v jejich věku ani nesnilo.
Ty velké úkoly nejsou nic menšího, než zařídit opravu horního úseku asi 25 km džípové cesty z vesnice Doko do Arandu a paralelně se postarat o zakoupení traktoru s příslušenstvím a mlátičky, která by měla v Arandu ulehčit od otrocké práce žen a dětí, ale také nedůstojně mučených jaků, dzo i malých kraviček.
Na opravu cesty a několik přilehlých mostů, kromě peněz našeho združení Czech Hospital, jsme dostali i část prostředků od Ministerstva zahraničních věcí ČR v rámci humanitární pomoci pod názvem Česká republika pomáhá. Na zemědělské stroje pak grant nazvaný MLP (malý lokální projekt), který je financován rovněž z prostředků Czech Hospital a MZV na doporučení české ambasády v té které zemi.
Oba úkoly spolu souvisí, protože džípová cesta, vybudovaná asi před 20 lety pákistánskou vládou hlubokým a nebezpečným himálájským kaňonem ledovcové řeky Basho zdaleka není v takovém stavu, aby po ní nějaký traktor vyjel, tím více, aby byl schopen za sebou táhnout těžkou mlátičku s nešikovnými maličkými kolečky. Každý rok totiž cestu na několik měsíců zavalí sněhové laviny ze strmých úbočí okolitých šestitisícovek a když ta ohromná vrstva ubitého ledu a sněhu pak koncem května rozmrzne, následují obvykle sesuvy půdy a tím i celých úseků cesty. V roce 2010, kdy po novém roce napadlo enormně mnoho sněhu, k tomu ještě přistoupily i letní povodně, které jinak ve zdejším pouštním podnebí jsou velkou výjimkou. Z medií veřejnost sice věděla o obrovských povodních na dolním toku Indu v provincii Paňdžáb a Sindh, méně již bylo známo, že totéž se týkalo jeho horní, horské části a to jak v sousedním Indickém Ladakhu, tak i na území Baltistánu. Jen v nejbližším okolí Skardu zmizely ve vlnách rozvodněného Indu i celé dvě vesnice, které do něj sesunuly obří laviny podmočeného podkladu i s domy, lidmi v nich a zvířaty.
Pochopitelně nebyly ušetřeny ani boční přítoky Indu ve strmých údolích, mezi nimi i naše říčka Basho vytékající z ledovce Čhogo Lungma nad Arandu. Cesta do naší vesničky byla již v v létě roku 2010 v tak strašném stavu, že na jaře zde spadly dva džípy na Spantik přijíždějícíh expedic, zázrakem ale nikdo nezahynul. Podobnou příhodu jsme měli i my počátkem října 2010, kdy jsme spěchali z Arandu na velkou tiskovou konferenci do Skardu, kam přiletěl i český velvyslanec pan Šepelák. Náš džíp tehdy narazil do velkého kamene, který spadl doprostřed cesty, Husajn ztratil vládu nad autem, to se v mžiku zkroutilo doleva a před pádem do 400m hluboké propasti nás zachránila jen rozpadající se ochranná zídka z kamenů, na které jsme zůstali viset. Na jaře 2011 se do Arandu odvážili jezdit již jen takzvaní stone drivers, to znamená ti nejlepší z nejlepších a dokonce i náš dozorující lékař dr.Mubašír odmítl cesty džípem na pravidelnou inspekci naší nemocnice. Poslal za sebe začátkem července Dr.Ašrafa, který tam skutečně dojel s řidičem a dalšími 4 kolegy terénním Pickupem. Když 7.července brzy ráno jeli po inspekci dolů, ještě netušili, co je čeká. Na podmáčeném úseku cesty v zatáčce kterou tvoří obrovský skalní amfiteátr podobný kamenolomu, jen několik kilometrů nad Doko, pod koly pick-upu se utrhla část nezpevněné krajnice a vůz se zřítil do propasti, přičemž čtyři lidé na místě zahynuli a dva ( z toho jeden byl dr.Ašraf) utrpěli velmi těžká zranění. Díky tomu se náš džíp, věnovaný vesnici Arandu jako záchranné vozidlo, poprvé stal kromě ambulance i autem pohřebním, když jako první vozidlo dorazil na místo neštěstí a mrtvé i zraněné odvezl do Skardu. Jak jsme posléze zjistili, budeme asi prvními cizinci, kteří se kdy podíleli na opravě himálájských džípových cest. Co nám ale zbývá, když se každá jízda do Arandu pro domorodce i pro nás stává stále více krutou tombolou náhody o holý život a navíc, když po této cestě bude nutné dopravit pod ledovec traktor s mlátičkou!
Co se traktoru a mlátičky s příslušenstvím týče, bylo nám jasné, že na rozdíl od fotovoltaických článků pro elektrárnu, jež jsme vloni přivezli z domova a úspěšně instalovali na střeše České nemocnice, tyto z Evropy přivézt nelze, protože doprava by byla neúměrně drahá. Již v zimě jsme usoudili, že bude mnohem výhodnější tyto stroje koupit v Pákistánu, který jako agrární země vyrábí licenčně spoustu zemědělské techniky. To se sice lehce řekne, mnohem těžší je ale realizace takového záměru a tak jsme již brzy na jaře 2011začali korespondovat přímo s fabrikou v Lahore, která vyrábí holandskou verzi traktoru Fergusson i příslušenství. Za pomoci spřátelené a od začátku s námi věrně spolupracující islamabádské neziskovky BHEF pod vedením Dr.Freye a jeho výkonného ředitele Saqeebaq Ahmada se nám podařilo v červnu po nekonečné sérii vzájemně si vyměněných meilů docílit závaznou objednávku s neměnnou cenou, s tím, že zaplatit budeme moci až po příjezdu do Islamabádu. Je to sice paradoxní, ale i pouhý transfer peněz do země sužované terorizmem je pro cizince, tedy i pro pomáhající neziskovky, jako jsme my, velkým problémem, ne-li úplně nemožným úkolem. Kdo posoudí, jestli takové peníze nejdou na podporu Talibanu a jak se uchránit strmě postupující pákistánské inflaci, která dar znehodnotí ještě před jeho použitím?
Ale nakonec se na základě domluvy mezi námi, naší ambasádou a spolupracující neziskovou v Islamabádu všechny obchodní záležitosti vyřešily, a to jak vyzvednutí strojů a jejich transport po 1000km dlouhé Karakorum highwayi až do Skardu, tak různá úskalí spojená s převzetím poskytnuté sumy v Islamabádu. Do Pákistánu jsme z Prahy odletěli 8.září s radostným vědomím, že tentokrát vše půjde jak po másle: v Islamabádu stroje zaplatíme, vyřídíme další potřebné maličkosti, co nejdříve odletíme do Skardu, kde se přibližně po dvou týdnech dnech shledáme s traktorem, mlátičkou, přívěsem i všemi ostatními částmi příslušenstva. Mezitím se opraví nejhůře sjízdné úseky cesty nad Doko tak, aby tam traktor s těžkou mlátičkou v závěsu nějak projel. V tomhle bodě si ale přece jen nejsme tak úplně jistí, bude to totiž poprvé co se něco podobného v horní části údolí Basho odehraje, jak doufáme úspěšně. Naštěstí nemáme moc času přemýšlet o tom, co nás čeká a automaticky doufáme, že jako již mnohokrát v minulosti, i tento problém na místě vyřešíme. Prostě ten most přejdeme, až k němu přijdeme, jak praví stará moudrost a jeden ze základních pilířů psychologie našich misí, samozřejmě s tím, že všechno předem připravíme co nejodpovědněji. Je to jako s horolezeckými expedicemi, také při nich musíte často řešit neočekávané situace a právě toto hobby nás nejlépe v minulosti vyučilo i pro naše humanitární aktivity. Někdy přemýšlíme, v čem vlastně je více adrenalinu, jestli v těch expedicích, které máme za sebou anebo v tom, co zde již od roku 2006 provozujeme
a docházíme k závěru, že naše humanitární akce si rozhodně s expedicemi nezadají a ještě nikdy jsme se při nich nenudili.
V Islamabádu ještě musíme zakoupit náhradní trubice ke slunečním ohřívačům vody, které jsme vloni namontovali jak na střechu nemocnice, tak na místní mešitu v Arandu. Jsou to kolem dvou metrů dlouhé vakuované skleněné válce, vlastně takové obří termosky, poměrně velice křehké a vesničanům bude trvat ještě nějakou dobu, než se s nimi naučí civilizovaně zacházet. V nemocnici se o ohřívač stará náš všeuměl dispenzář Najaf Ali, proto se tam se rozbila jen jedna trubice, na mešitě je to horší, takže rovnou zakupujeme v rušné přelidněné ulici College Road v nedalekém Rawalpindi celou náhradní sadu trubic v počtu 10 kusů. Tuto přibalíme k zemědělským strojům i s rolí linolea, které nahoře vylepší naši hygienickou situaci. Celý obří nákup odvezou do Skardu dvě nákladní auta společnosti K2 Transport Company a za transport bude ručit tatáž firma, u které jsme realizovali nákup zemědělské techniky. 13.září konečně odlétáme a máme štěstí, letadlo doletí tentokrát až do cíle a my v poledne dosedáme na runway mezi dobře nám známými charakteristickými písečnými dunami. Následuje obvyklé přivítání, naproti nám přišel Sarfraz s Husajnem, a chairman Arandu Ali se synem Jusupem, kterému jsme vloni svěřili do užívání v pořadí již druhý zakoupený záchranný džíp. S prvním darovaným jezdí Husain a podle rychlosti i odvážných manévrů, s kterými se mistrně proplétá skrumáží všemožných vozidel na přelidněném hlavním bazaru vidíme, že se ve srovnání s loňským rokem v řízení velice zlepšil.V hotelu Concordia, kde máme již statut štamgastů nás vítá tělnatý Sher Alí a podle jeho mírně nekoordinovaných pohybů vidíme, že již má zase popito. Záhadou je, kde v tomto světě, tak striktně ovládaném islámem, alkohol shání a kupodivu vždy sežene.
Tentokrát dostane na starost nákup léků od našich zdejších dodavatelů Al Shifa, Al Abbás a Karakorum Pharmacy na celý další rok Eva s Pavlem, kteří použijí již osvědčených seznamů z minulých let, doplněných inovovanými požadavky našeho dispenzáře Najafa, který také mezitím dorazil do Skardu. My s Viťou musíme zařídit především to, aby oprava cesty nad Doko započala co nejdříve. Původně jsme ještě z domu oslovili zkušeného cestáře Ali Zameera z Arandu, který před několika lety zajistil její vybudování po levém břehu Basho z Doko do Arandu. Do Skardu se dostavil i Akbar Ali z vesnice Hoto v údolí Braldu, který již po léta udržuje snad nejfrekventovanější úsek podobné cesty z Apaligonu do Askoli, východiska na ledovec Baltoro. Tato je životně důležitá jednak pro pákistánskou armádu, která má na ledovci několik svých stálých postů souvisejících s blízkostí linie příměří mezi Pákistánem a Indií, jednak pro početné expedice, které v sezóně vyráží na K2 a další tři osmitisícovky v horním bazénu ledovce. Údržbu této cesty platí pákistánská armáda, totéž se ovšem vůbec nedá říct o našem údolí Basho, které nemá strategický význam. Po delší poradě s oběma potencionálními kontraktory se rozhodujeme pro Akbara, obzvláště po zjištění, že muži z Arandu se prozatím nemohou ve velkém počtu účastnit prací na cestě vzhledem k tomu, že nejdříve je nutné v Arandu zdárně ukončit životně důležité žně a vymlácení úrody, které jsou základním předpokladem k přežití zimy. Žně teprve začaly, protože obilí zraje nahoře pomaleji než v dolních partiích doliny a následné mlácení pomocí zvířat vydupávajících zrní z klasů chozením dokola po improvizovaném mlatu bude trvat další dva až tři týdny. Proto lze jen v minimální míře počítat s dělníky z Arandu, alespoň v první fázi opravy. Akbar Ali, sporý mužík malého vzrůstu nás ujišťuje, že s najímáním dělníků má velké zkušenosti a nebude problémem je sehnat z níže položených vesnic údolí Basho. K problematice cest v Baltistánu, které jsou v podstatě fenoménem jen několika posledních desetiletí, je nutno říct, že nejdůležitější spojnicí celého území vklíněného mezi hory Číny, Indie a Pákistánu je vojenská cesta z Gilgitu do Skardu, která byla jako první vybudovaná v návaznosti na pomalu vznikající Karakorum Highway v prvních několika desetiletích po druhé světové válce hluboce zaříznutým kaňonem Indu a tato je bezvýhradně v péči dobře organizované armády, která jediná je schopna ji udržovat jen s malými výlukami sjízdnou. Na tuto základní osu pak postupně od poloviny sedmdesátých let navazovaly cesty do početných bočních údolí, které byly již budovány z civilních prostředků, pokud to které údolí nemělo strategickou důležitost v obranném valu proti Indii, se kterou je v podstatě Pákistán v nepřetržitém stavu válečného příměří, když původní konflikt z roku 1949 stále není definitivně vyřešený. Arandu i celé údolí Basho a ledovec Čhogo-Lungma nemá strategický význam, proto se cesta sem budovala mnohem později, než například do sousedního údolí Braldu či Kharmangu a plání Deosai. Jako všechny himálajské cesty i tato nemá jinou alternativu, než sledovat strmé stěny většinou ostře do údolí zaříznutého kaňonu říčky Basho, odvádějící vodu jak z hlavního, tak z početných bočních ledovců, jak byly spolu s okolními šesti a sedmitisícovkami vymodelovány po miliardy let trvajícími horotvornými procesy. Člověk se v horních patrech nehostinných himálajských dolin usídloval teprve v posledních staletích, jak byl postupným přemnožením v nížinách vyháněn stále výš a výš. Spolu s vesnicemi vznikali i stezky, které byly dlouho jedinou spojnicí lidí s nížinami a tyto se řídily železnou logikou nejlehčího a nejbezpečnějšího postupu. Po těchto stezkách mohli dlouho chodit jen ti nejzdatnější a hlavně v zimě byla proto horní patra obydlených dolin po dlouhé měsíce neprodyšně odříznuta i od těch minimálních zdrojů civilizačních výdobytků, které byly dostupné ve Skardu. To historicky způsobilo, že lidé nahoře se museli spoléhat jen na sebe a zakonzervovalo to zaostalé, mnohdy středověké způsoby života i zajišťování obživy až do dnešních dnů.
Práce s všudypřítomným kamenem je umění, které horalé ovládají s obrovským až geneticky zakódovaným mistrovstvím, je totiž naprosto zásadním základem udržování políček a zavlažovacích kanálů, stavby domů a v neposlední řadě i budování a neustálého sysifoského udržování chodníků nejen v dolině, ale i vysoko v horolezeckém terénu nad údolními ledovci. Jak vlastně taková cestička, či cesta vzniká? Představte si strmý, většinou skalní či suťový terén, do kterého máte udělat cestu. To je možné jen tak, že strmině vyrvete za cenu nadlidské práce jakýsi zásek, kousek roviny, většinou vysoko nad řekou a to postupně v celé délce divokého údolí. Nemáte jinou možnost, než kopírovat terén v jeho vrstevnicích a přírodě vyrvanou rovinu zajistit jak neustálým odstraňováním přibývajícího erodovaného materiálu z lavin, sesuvů i bahnotoků shora, tak opevňováním roviny zezdola stavbou opěrných zdí a podpěrných pilířů z balvanů i menších kamenů všech velikostí. Jedině tato kombinace přidávání a ubírání kamenného materiálu na správném místě, provozovaná z 99% krumpáčem a lopatou a prakticky bez použití cementu a samozřejmě díky staletým zkušenostem, umožní přírodě urvanou stezku či cestu udržet více méně trvale průchodnou.
Jedná se vlastně o jakousi dynamickou rovnováhou mezi neustálým působením přírodních sil, v tomto případě eroze a gravitace a působením člověka, Primitivní nástroj v jeho rukou je superstrojkterý jejich následky odstraňuje. Kdyby se taková cesta ponechala svému osudu, samovolně by v průběhu několika málo let zanikla a nikdo by si ani nevšiml, že tam kdy byla.Velkou překážkou jsou i řeky či vodopády, které je třeba překonat podle typu terénu buď nebezpečnými brody, bizarními lávkami, či visutými mosty, které jsou vrcholnou ukázkou intuitivního stavitelského umění, i práce s kamenem a dřevem v dnešní době již i vyspělejšího inženýrství. Baltijci, Šinové, Hunzakutové, Vakchiové a další horské kmeny umí s mistrovskou přesností rozpůlit kámen, či štípnout jej přesně tak, jak potřebují, k čemu jim slouží specielní sekyrky. Kameny pak umí s neomylným citem skládat tak, že bez jakéhokoliv pojiva vytvoří samonosné skládačky dokonalých opěrných zdí, či pilířů. Z těchto technologií vycházela i koncepce naší plánované opravy cesty nad Doko, která představovala celkovou délku cca 20-25 kilometrů. Nejdříve jsme vyrazili s Akbarem na obhlídku stavu cesty, při které jsme vytypovali asi pět nejhůře zničených a nebezpečných úseků poničených po loňských záplavách a jarních sesuvech půdy. Škody jde podle povahy fyzikálních příčin roztřídit do několika typů:

1. Jsou to stále nebezpečnější, často velmi ostré zatáčky, které vlivem zřícení terénu a působení tekoucí vody nad nimi jsou zavaleny šikmými nánosy sutě, která jednak zužuje profil cesty kamínky, kterými je tvořen povrch, akteré pak působí jako valivá ložiska, po kterých pneumatiky džípů automaticky sklouzávají na stranu propasti.Takové úseky je třeba rozšířit pomocí krumpáčů a lopat, v podstatě i zvětšit poloměr zatáčky a nakonec povrch odkopat až na pevný podklad který se posléze vyrovná menšími kameny a drny.
2. Stejně špatné jsou i zřícené vnitřní, spodní části cesty nad propastí, které působením vody, ledu i mechanických příčin v nekontrolovatelných odtrzích mizí v hloubce. Přitom se zpravidla zničí či poškodí opěrné zídky, čím se celý proces opakuje a exponenciálně narůstá.
   V takových případech opět nastupuje odkopání poškozených opěrných zídek i povrchu vymleté cesty až na zdravý podklad, tento se rozšíří a zdola podepře novými opěrnými zídkami. Je to práce nesmírně namáhavá a nekonečná, protože se jedná o celé kilometry poničených zídek.
3. Prakticky všude jsou také zničené ochranné zídky na kraji cesty, navršené tak, aby zabránily pádům aut do propasti, pokud se džíp z nejrůznějších nepředvídatelných příčin na moment stane neovladatelným, jak se kupříkladu stalo i nám vloni, v létě 2010 při cestě do Skardu, když doprostřed cesty spadl veliký kámen a naše auto do něj narazilo. Nebýt zídky, o kterou jsme se zarazili nápravou předních kol, skončili jsme v kaňonu o 400m níže. Kosmetickou tečkou pak jsou kameny zasazené na kraj cesty jako patníky upozorňující řidiče, že nemá jet příliš na kraji, samozřejmě, pokud to šířka cesty dovolí.

S Akbarem byla domluva velmi konstruktivní, bleskurychle odhadl, že bude potřebovat kolem 60 silných můžů, kteří se rozdělí do několika čet a budou postupovat od Doko nahoru.

Jak již řečeno výše, největší práce čekala dělníky na asi 5. kilometrovém úseku nad Doko, tvořeném obří exponovanou zatáčkou ve velkém přírodním amfiteátru- kamenolomu, podmáčeném hned několika malými vodopády a říčkami spadajícími z hor nad ním. Aby toho nebylo málo, zatáčka v závěru končí dvěma obrovskými převisy, které znemožňují průjezd vyšším vozidlům. Je to místo, kde malý pomníček hlásá výsledek smutné tragedie pick-upu ze 7.července. V autě z Arandu jelo šest lidí, ze kterých čtyři na místě zahynuli, dva byli těžce zraněni. Tyto převisy a ještě několik dalších skalních překážek tvořených obrovskými skálami bude třeba odstřelit. Domluveno tedy jak množství lopat, krumpáčů, ale také igelitových plachet pro nouzové stany dělníků, tak i vypůjčení obrovské žluté sbíječky a velkého množství dynamitových náloží a zápalných šňůr, kterými tyto budou odpáleny. Trochu se takových zastaralých metod děsíme, navíc není vůbec zvykem, že si cizinci kupují v Baltistánu dynamit, ale Akbar nás uklidňuje, že s tím má zkušenosti a všechno dobře dopadne. Dobře dopadnou také neodmyslitelné handrkovačky o cenu celé opravy a my s ulehčením konstatujeme, že se do rozpočtu nějak vlezeme. Když si představíme, kolik by asi taková oprava stála někde v Evropě, musíme se srdečně smát.
Hned v následujících dnech práce započnou a při poměrně častých obhlídkách konstatujeme, že dělníci postupují nahoru s nadějnou rychlostí. Dokonce jsme pozváni i k několika odstřelům, z nichž nejdůležitější byly již zmíněné skalní převisy, co se pro nás stává velikým zážitkem. Na vlastní oči vidíme, jak Akbar s pomocníkem do vyvrtaných děr v kompaktní skále vloží úhledné válečky se zápalnou šňůrou, konce kterých umně spojí do jednoho začátku a sirkou zapálí.V té chvíli již utíkáme do 200m vzdáleného úkrytu pod jiný převis, kde ve chvilce pochopíme nutnost takového postupu. Sotva se totiž schováme, ohluší nás kaskáda strašných detonací, po kterých se vysoko do vzduchu zvedne sloupec hlíny a kamenů, které pak jako granáty lítají naprosto nevypočitatelně s velkým rozptylem k zemi.
Po odstřelu zase nastoupí dělníci, kteří obrovské haldy naštípaných balvanů odklidí do propasti. Postupně jsme uvěřili, že cesta bude skutečně do našeho odjezdu hotová a to dokonce nejen ve vytypovaných úsecích, ale prakticky kontinuálně. Naše inspekce cesty kombinujeme s několikadenními pobyty v Arandu, kde se musí udělat spousty úkolů zajišťujících chod nemocnice, která je trvale základem a nejdůležitější části celého našeho zdejšího působení již po několik let a taktéž s kratšími pobyty ve Skardu, kde teď již, jak čas narůstá, vzrůstá naše nervozita ze stále více se opožďujícího příjezdu traktoru. Mlátička dorazila podle plánu 20.září, s ní i nějaká hřídel na připojení k traktoru, tento však nedojel ani do konce září, ani v následujícím týdnu. Začíná složité telefonování s Islamabádem, kdy se opakovaně dozvídáme různé protichůdné zprávy, na Karakorum Highway je pochopitelně možné jakékoliv zdržení z nejrůznějších příčin. Nakonec se ale dozvídáme, že jak to místní zvyklosti umožňují, dopravce proti úmluvě zvedl cenu, kterou náš obchodník odmítl zaplatit a tak traktor pěkně čekal v Islamabábu s klidným vědomím dopravce, že nás má samozřejmě v hrsti a dlouho vzdorovat nebudeme.
Tak se i stalo, pokorně jsme nakonec požadovaný rozdíl doplatili a náklaďák s traktorem i vlečkou konečně vyrazil na 1000 km cestu. Byl to, jako vždy, velký nervák, ale nakonec, 6.října chybějící části zásilky skutečně dorazily. Krásný červený traktor, neméně krásná vlečka, stříška i další drobnosti stály teď na špinavém dvorku K2 Transportation Company a my slavnostně podepsali ušmudlaný nákladní list. Naši radost sdílelo i několik zvědavých Aranďanů, kteří teď konečně uvěřili, že daný slib, i když jej považovali za neuvěřitelný, jsme i tentokrát splnili. Vzápětí se samozřejmě zjistilo, že vlečka, stavěná do paňdžábských rovin má nízkou nápravu a do Arandu nemá ani nejmenší šanci v tomhle stavu vyjet. Na olejem zamořeném dvorku opravny, kam jsme ji dovezli, stálo již několik jí podobných, evidentně ze stejného důvodu, dokumentujíce tím sice všeobecně známou, ale prozatím nezměnitelnou skutečnost, že ještě mnoho vody odteče v Indu z hor, než horalé pochopí pojem budoucnosti a naučí se plánovat úkoly s dostatečným předstihem. Objednáváme tedy opravu - zvýšení konstrukce podvozku pro vlečku tak, aby v budoucnu vůbec mohla po cestě do Arandu vyjet a tam doplnit náš arzenál. Bohužel se tato objednávka zdrží a tak se dočkáme výsledku až těsně před naším odjezdem domů. Teď se také vynořuje i problém s hledáním vhodného řidiče, který jsme pokládali za dávno vyřešený.
V Arandu jsou jen dva lidé, kteří traktor umí dát do pohybu, ani jeden z nich ovšem nemá řidičák, o zkušenosti potřebné k tomu, aby s s těžkou mlátičkou připojenou v závěsu projeli až nahoru do vesnice, ani nemluvě. Jeden z nich je Sikandar, mající punc jednoho z technických géniů vesnice, kterého jsme vybrali pro jeho zkušenosti a všeobecnou důvěryhodnost jako příštího provozovatele celé zemědělské techniky. Sikandar, snad z důvodu, aby mu traktor nakonec přece jen někdo nevyfouknul, teď již dřepí ve Skardu více než 14 dní, když ale má konečně vyjet zjišťujeme, že žádného řidiče, co byl samozřejmě jeho jediný úkol, domluveného nemá. Jeden je moc drahý, druhý to neumí, třetí má jiné povinnosti, co se k našemu obrovskému vzteku zase dozvídáme teprve teď. Nakonec ale i tuto překážku překonáme a v úterý 11.října brzy ráno fotografujeme a filmujeme slavnostní odjezd traktoru s připojenou mlátičkou z vrat hotelu Concordia. Řidičem je pomenší mladší chlapík jménem Abdullah z Gulabpuru a vedle něj hrdě sedí na sedátku šťastně mávající Sikandar. My si s odjezdem můžeme dát načas, protože ožehavý úsek celé dopravy, opravený sice, ale přece náročný amfiteátr nad Doko, přijde na pořad dne nejdříve zítra.
Podle našeho očekávání náš konvoj dorazí teprve večer do Doko a den D nastává dalšího dne, 12.října 2011. Na inkriminovaném úseku asi pět kilometrů nad vesnicí čeká již mnoho pomocníků. Pravidelně bafající traktor se sune pod rukama zkušeného Abdullaha sice pomalu ale stejnoměrně až do místa, kde opravená cesta stoupá do strmějšího úseku. Tady se mašina vzpříčí a namísto pohybu nahoru se začne, podobně jak je tomu někdy při jízdě v hlubokém sněhu, zahrabávat do měkkého povrchu nové cesty. Ochotné ruky desítek pomocníků začnou tlačit a tahat, nic to ale nepomůže, nepomůže ani lano, do kterého si lidé opřou. Pokusy trvají asi hodinu, stoupající úsek ale tvrdohlavě odolává, takže nezbývá, než přivolat ještě další traktor. Ten asi po dvou hodinách přijede, následuje dlouhé uvazování, které se musí několikrát předělat, ale nakonec, po několika hodinách spojeného úsilí obou traktoru a asi 40 lidských pomocníků s lanem i bez něj, traktor s mlátičkou konečně vysupí svah, projede opravenými zatáčkami, podjede i odstraněné převisy a pak již bez větších potíží dojede až do Arandu, bouřlivě a již za tmy přivítán celou vesnicí. Ještě si ani nedokážeme uvědomit, že jsme opravdu zvítězili, naše radost ale nezná hranic. Následujícího dne proběhnou v domě Sikandarova bratra několikahodinové modlitby všech čtyř vesnických mullů spolu se všemi nejváženějšími občany Arandu, neodmyslitelnou součástí rituálu je i zabití velkého skopce, jehož zkrvavenou hlavou je pomazané celé vozidlo.
Poté je na traktor připevněná naše česká vlajka, s kterou Abdullah jezdí v bláznivých rozverných kolech po posečených políčkách. Trochu nám to sice připomíná naše první máje v komunistických dobách, ale v baltštině provolávaná hesla naštěstí zní trochu jinak. Všechny ženy z vesnice se shromáždily na střeše rozestavěného domu, odkud nám šťastně a nadšeně mávají, uvědomujíce si jasně, že mlátička ulehčí život hlavně jim. Chlapi je totiž k mašině nepustí a tak již nebudou muset po dva až tři týdny od svitu do tmy běhat se svými dětmi za dobytkem dokola s bičíky a povely, aby se drahocenné zrní vymlátilo a nepřišlo nazmar. Jaci, dzo a kravičky zatím ještě netuší, že i jich se dnešní veselice podstatně týká. Po divoké projížďce následuje zkušební první mlácení, když si vesničané pro tuto příležitost nechali pár snopů nevymlácené pšenice. Mlátička je hřídelí připojena k traktoru, a za neovladatelného jásotu všech cpou ti nejdůležitější chlapi shora do ní nevymlácené klasy. Mlátička klasy nejenom vymlátí, ale také proseje, takže v krabici pod jejím otvorem se hromadí čistá zlatavá zrníčka. Teprve teď si uvědomujeme, že do této horské vesnice na samé hranici přežití právě nesmělou nohou vkročilo když ne jednadvacáté, tak alespoň dvacáté století.
Čas se nám do odjezdu krátí a tak jen zbývá vyplatit všechny, kteří pro nás pracovali, poděkovat Akbarovi, který nakonec opravil namísto vybraných úseků v podstatě celou cestu z Doko až do Arandu.

Oprava mostů

Druhý úkol, který nás očekával, byla oprava tří mostů v okolí vesnice Arandu. Arandu je sevřeno třemi řekami. Největší z nich je řeka Basho vytékající z ledovce Čhogo Lungma. Druhá přitéká z levého údolí Khero Lungma a třetí řeku zásobuje ledovec Bargandžo visící nad vesnicí Arandu. Obyvatelé údolí jsou na těchto mostech životně závislí. Přes mosty nad s řekou Basho a Khero nosí místní veškeré potraviny získané na pastvinách položených dále v údolí a o tisíc metrů výše. Většinou je to mléko, máslo a dehi, což je něco jako jogurt. Tento transport kupodivu dosti často zajišťují především děti. Dobytek se dostává na pastviny a zpět také díky těmto mostům. Přes mosty je zásobena vesnice pící pro dobytek i palivem na období zimního času, které na svých zádech den co den přináší ženy do vesnice. Třetí most zabezpečuje spojení vesnice s přístupem k džípové cestě v době, kdy se rozvodňují vody řeky Bargandžo, což je vždy v létě přes den a za teplých nocí, kdy ledovec pouští hodně vody. U mostů byly velkou vodou zničeny, strženy a podemlety náběhové zdi, které mají ochraňovat samotné uchycení vysutých mostů. Pochůzí dřevěné desky vykazovaly obrovskou míru opotřebení a hniloby z neobvyklého vlhka, které v této oblasti je výjimkou. Z některých desek bylo vytrženo i závěsné uchycení. Pro dobytek, který pro místní obyvatele představuje jediné bohatství zajišťující výživu celé početné rodiny, je přechod po takto zdevastovaném mostě obrovským nebezpečím. Ať již váhou dobytka, kdy špatné závěsy nemusí vydržet jeho váhu, tak i uvíznutím a zlomením nohy ve škvíře mezi prkny, což ve zdejších podmínkách znamená smrt zvířete.
Pro opravu všech mostů jsme najali po poradě s místní džirgou (rada stařešinů a vůdců vesnice) jako kontraktora jednoho z místních obyvatel, zkušeného horského vůdce, hledače drahých kamenů a místní autoritu Fida Aliho. Fida Ali je respektovanou osobou s přirozenou autoritou, s kterou jsme již v minulosti několikrát spolupracovali. Byl zárukou, že v daném krátkém časovém úseku, který jsme měli, s pomocí místních mužů bude schopen mosty opravit. Úspěch akce zaručovala i skutečnost, že na mostech, jak bylo řečeno výše, byla vesnice životně závislá a místní si tím pádem kvalitu prací pohlídají sami. Jak se později ukázalo, naše úvaha byla správná. Při našich kontrolních návštěvách nás místní upozorňovali na nedostatky, případně měli nápady na zlepšení. Mosty byly opraveny velmi kvalitně. Dokonce jako zlepšení mají vrátka, aby volně pasoucí dobytek jim neutíkal do obdělávaných políček a tak nedevastoval těžce získávanou úrodu. Další zlepšení je i barevný křiklavý nátěr mostů. Nemá sice bezprostřední význam na funkci mostu, ale za to jsou to ve slunci zářící první barevné mosty v Baltistánu. Působivý efekt, který je navíc spojovaný s Českou republikou.
V následujících dnech proběhla i kolaudace těchto mostů, všechny jsou zase funkční a bezpečné.

Nová Džola

Další úkol, který vznikl v průběhu naší mise a souvisí s posláním našeho humanitárního projektu Obnova přístupu obyvatel údolí Basho k civilizaci, je oprava džoly. Ta byla v katastrofálním stavu. Džola je lanovka přes řeku, pomocí které se obyvatelé dopravují z jednoho břehu na druhý. Mnohdy i s dobytkem v náruči. Velmi často se takto přepravují samotné děti. Zmíněná džola zajišťuje obyvatelům vesnice Bisil Farul přístup k námi opravované džípové cestě. Zhotovením nové kovové džoly jsme pověřili řemeslníky ve Skardu, s nimiž máme již letité zkušenosti. Výměnu na místě jsme provedli vlastními silami.

Úkoly vyplývající jak z Malého lokálního projektu, tak z projektu humanitárního v rámci akce Česká republika pomáhá jsme tedy splnili a můžeme se vrátit do vlasti.

Průběžné projekty a činnosti v rámci dosažení trvale udržitelného stavu civilizačních vymožeností

Léky

Kromě opravy cesty a tří mostů, nákupu traktoru s příslušenstvím a jejich transport pod ledovec máme i mnoho jiných průběžných úkolů, které pravidelně každým rokem opakujeme. Ani rok 2011 nebyl v tomto směru žádnou výjimkou. Nejdůležitějším z průběžných úkolů je nákup léků, a to vždy zase na celý rok dopředu. Letos nám to pomáhali organizovat naši mladí pomocníci Eva s Pavlem. Kromě samotného nákupu dostali na starost i kontrolu nákupu po jeho dovozu na místo, pomohli Najafovi vše řádně zainventovat a přehledně uložit do polic, které vyplňují celý obvod největší ze tří místností naší nemocnice. Za zmínku stojí, že léků musíme nakupovat každým rokem více, tak jak nám roste počet našich pacientů. Lze říct, že nemocnice teď již trvale slouží kromě obyvatel Arandu a přilehlého Gonu i několika dalším okolitým vesnicím, z nichž nejbližší „spádovou“ je Bísil, nacházející se na druhé straně říčky Basho, asi pět kilometrů po proudu. Nezřídka ale také dorazí pacienti i ze vzdálenějších níže položených vesnic a také z Doka a Seska, odkud to pěšky trvá skoro celý den. Bísilané to sice tak daleko nemají, ale přesto si již brzy po uvedení Czech Hospital do života uvědomili, že vlastně mají velkou smůlu, když jsme nemocnici postavili v Arandu a ne u nich. Od té doby od nich opakovaně dostáváme „petice“, které píše inkoustovou tužkou na zubaté čtvrtky linkovaného papíru vytržené ze školních sešitů jediný tamější učitel Hasan Alí. Zneznámého důvodu každá petice začíná oslovením „Madame“ a pak následuje v těžce rozluštitelné angličtině stále se opakující žádost, jejíž podstatou je, že Bísilané by chtěli, aby byla polovina námi dovezených léků deponovaná v jejich vesnici, podle známého principu, že co je doma, to se počítá. Svoji žádost často doplňují i nejrůznějšími, většinou lživými tvrzeními, že Najaf je zanedbává a že k lékům nemají stejný přístup jako Aranďané. Vždy jim odpovíme, že až si opraví budovu dispenzária, které jim tam před lety postavila vláda, budeme o takové možnosti vážně uvažovat. Střecha jinak docela pěkné a zídkou obehnané zděné budovy se zbortila poté, co před několika lety jednou v zimě hodně nasněžilo a Bísilané byli líní sníh odklidit. Namísto toho, aby střechu opravili, jen nadávají na vládu a dívají se, jak budova stále více chátrá. My jsme se s daným stavem seznámili zcela náhodou v roce 2009, situaci jsme nafotili a fotky donesli na úřady, nic se ale neděje. Chceme doufat, že vidina vlastního dispenzária zásobeného léky Bísilany, anebo úředníky ze Skardu přiměje k nějaké akci, zatím se tak ale nestalo a zimní sněžení dál koná svoje ničivé dílo. Celé ta situace je trochu delikátní když uvážíme, že mezi oběma vesnicemi, ač propojenými desítkami příbuzenských vztahů i stále nově vznikajících sňatků panuje mnohaleté kruté nepřátelství ještě z jiného důvodu, než je Česká nemocnice. Jeho příčinou je rozdílný názor Aranďanů a Bísilanů na vlastnictví části rovného břehu Basho, který se nachází na straně Arandu v místě, kde jediná džo-la (primitivní lanovka převážející náklady i osoby) spojuje tento břeh s Bísilem nacházejícím se na opačném straně řeky. Obě vesnice již prosoudily svoje obecné finance po několik let, na vrub konfliktu padají i dvě vraždy, ale spor stále není u konce a tím ani vzájemná nevraživost. Před třemi roky, po druhé vraždě, to úřady ve Skardu vyřešily tak, že u džo-ly na straně Arandu postavily stan, do kterého nastěhovaly policajta, a ten zde tráví od té doby celou sezónu od jara až do prvního sněhu, který vesničanům na obou stranách trochu ochladí horké hlavy a co hlavně, zažene je na několik měsíců do jejich podzemních příbytků. Víme, že není dobré přilévat olej do ohně ještě další nespravedlností ve věci léků a děláme všechno možné, jen abychom ukřivděnost Bísílanů trochu paralyzovali. Najaf má nařízeno celoročně, tedy i v zimě a hlavně v zimě navštěvovat pravidelně jednou týdně Bísil, ordinovat tam a v baťohu na zádech pacientům naordinované léky přinášet až do domu. Stejným způsobem podává potřebným i infuze a injekce, nebo provádí nezbytná vyšetření, hlavně matkám s dětmi a starým lidem. Jako všechno, i tato záležitost bude v daných podmínkách zřejmě během na delší trať, ale nezbývá než doufat že se to snad jednou povede vyřešit – inshalláh !!!

Transplantace očních rohovek

Nezanedbatelnou součástí zdravotních problému a trampot jsou pro baltijské horaly i poruchy zraku a úrazy, či nemoci očí. V extrémně těžkých podmínkách, doslova na hranici přežití je možnost zdárně fungovat s chatrným zdravím a bez dobré kondice prakticky nemyslitelná a totéž platí pro člověka s poruchou zraku. S tímto problémem jsme se setkávali, podobně jako s mnoha jinými, již od začátku našeho působení v Baltistánu. Většinou to sice byly jen různé záněty a krvavá bělma způsobená ostrým sluncem, anebo kouřem z otevřených ohnišť, co většinou, alespoň na čas, vyřešily mastičky či oční kapky, někdy i doporučená hygiena. Seznámili jsme se i se skutečností, že mezi zdejšími lidmi je poměrně hodně rozšířené onemocnění trachom, které, pokud se neléčí, může přivodit časem slepotu. Je zajímavé, že trachom údajně přenášejí mouchy, kterých jsou ve vesnicích celé mraky, a protože mouchy se drží tam, kde cítí máslo, postihuje tato nemoc více lidi bohatší, než ty, kteří tolik másla nemají. Trachom se léčí prý poměrně jednoduchou operací, v poslední době ale také specielním druhem antibiotika, takže problém je poměrně schůdný. Také jsme si všimli, že v Arandu jen asi dva lidé měli brýle, co ale, jak jsme zjistili později, nebylo dáno tím, že by všichni viděli jako ostříži, ale spíše jen nedostupností brýlí, či vůbec neznalostí, že něco takového může zrak zlepšit. Přesvědčili jsme se o tom v zimě 2010, kdy jsme do Arandu pokusně přinesli krabici náhodně darovaných brýlí s různým dioptriemi. Byly to brýle většinou pro dalekozraké a naše tušení se naplnilo. Když jsme rozhlásili, ať se dostaví všichni, co předtím viděli a teď ne, dostavilo se asi 20 starších mužů a dědečků, mezi nimi i dva mullahové, kteří velice trpěli tím, že si nemohou již přečíst svoje súry z koránu, protože na ně nevidí. Začalo zkoušení brýlí, k čemu posloužil někým přinesený výtisk koránu a po chvíli se začaly ozývat radostné výkřiky, když někteří z mužů zjistili, že Alláh udělal v podobě vhodných brýlí s jejich očima zázrak. Od té doby jsme v Arandu napravili zrak mnoha dalším jeho obyvatelům.
V průběhu naší mise v roce 2010 nám Azra, ( maminka Azámka, kterému jsme v roce 2007, když mu byly sotva dva týdny, zachránili život) přivedla svého asi osmnáctiletého bratra kterému nikdo jinak neřekl než Mahmaččo, co znamená jakousi zdrobnělinu jména Muhammad. Urostlý mladík měl v duhovce levého oka světlehnědou skvrnu, zřejmě po nějakém neléčeném zánětu či úrazu, oko ho bolelo a neustále slzelo a také samozřejmě nefungovalo jak by mělo. Mahmaččo jím prakticky neviděl a když chtěl něco vidět svým zdravým okem, musel si to nemocné zakrýt dlaní.. Vzali jsme chlapce do Skardu a začali jsme se poptávat po očaři. Shodou okolností jsme na bazaru narazili na další podobný případ, kterým byl asi třicetiletý Ibrahim, také obyvatel Arandu, který přišel do Skardu sám hledat pomoc. V jednom oku měl také hnědou skvrnu a ta ho také bolela a způsobovala problém s viděním. Oba jsme vzali a šli jsme se vyptávat do státní nemocnice DHQ, kde jsme poprvé zaslechli jméno Dr.Niaz Ali. Dalo sice ještě práci tohoto člověka skutečně nalézt, ale výsledek našeho snažení stál za to.
Ve své ordinaci nás nakonec přivítal pomenší muž, černovlasý a s černým plnovousem, pravověrný Sufi Muslim, jak jinak, s dobráckými plaménky v tmavých očích. Tehdy šestačtyřicetiletý otec šesti dětí a manžel tradiční baltijské manželky, která neumí otevřít počítač, zatímco ale již všechny děti, včetně holek, studují. Žije v tzv. spojené (joint family) třígenerační rodině, protože když se trochu vzmohl a postavil si ve Skardu dům, vzal k sobě rodiče, kterým se před léty narodil ve velmi prostých poměrech odlehlé baltijské vísce. Hrdě nám řekl, že v jeho domě teď žije 30 osob z jeho příbuzenstva. Dr. Niaz Ali je jedním z mála Baltijců své generace, kteří v Pandžábu nejenže úspěšně vystudovali medicínu, ale také se namísto vydělávání velkých peněz vrátili do rodného kraje pomáhat svým krajanům. Ve své ordinaci, která by svým zařízením a množstvím prachu jen těžko snesla srovnání s evropským standardem měl kupodivu moderní přístroj od Zeisse, sice také zaprášený, ale funkční a až mnohem později jsme z něj dostali, že je to dar evropského sponzora.
Když Niaz vyšetřil oba případy, řekl, že Mahmaččovi pomoct může, ale Ibrahim má v oku zanedbaný vřed (ulcer) a v daném stavu on sice může oko uklidnit, aby tolik nebolelo, funkčnost ale ovlivnit nemůže. Jediné, co by pomohlo, je transplantace rohovky, kterou, bohužel, neumí, i když jiných operací dělá ve své provincii kolem 1200 ročně (!!) Pokud chceme pacientovi pomoct, můžeme ho poslat na operaci buď do Evropy, anebo, levněji, do Nepálu. V té chvíli mi blesklo hlavou, že Češi, konkrétně nezisková organizace Petry Procházkové v minulých letech iniciovala výuku afghánského očního chirurga právě na transplantaci rohovek, tak jsem to alespoň kdysi zaregistrovala v našich médiích. Později byl dokonce zaznamenán tragický případ vražedného teroristického útoku na cizince-oční lékaře z USA, kteří v Badachšánu (část Severního Afghánistánu) zřejmě také provozovali tyto transplantace. Zeptali jsme se Niaze, jestli by se technice transplantací očních rohovek také chtěl naučit, kdyby měl možnost a on smutně souhlasil s tím, že na to ale v žádném případě nemá finanční prostředky.
Začali jsme v této věci pátrat a brzy jsme zjistili, že Berkat, česká nezisková organizace Petry Procházkové se transplantacemi v Afghanistánu stále zabývá, původně jediný kábulský ophtalmolog Dr.Waheed vyškolil další svoje žáky, takže tam již funguje vyspělý transplantační tým a Berkat tam každý rok posílá kolem deseti rohovek z ČR, které nakupuje z výtěžků svých humanitárních sbírek. Tyto se ihned aplikují připraveným pacientům, protože doba jejich použitelnosti je velmi krátká, a jen díky armádním letadlům, které tam občas létají a rohovky berou sebou, se to dá stihnout. Také jsme zjistili, že afghánská legislativa podléhající Šáriji považuje odebírání rohovek mrtvým za zločin, podobně neakceptovatelné je pro pravověrné muslimy zpravidla i aplikace rohovek z nevěřících psů. V Pákistánu, který je přece jen mnohem vyspělejším právním státem, je naopak odebírání rohovek povoleno za předpokladu souhlasu dárce ještě za života. ( U nás rohovky nejsou považovány za orgány, ale jen za tkáně a jako takové, jejich odběr nepodléhá souhlasu dárce). Také jsme zjistili, že na soukromých klinikách v Karáčí a Lahore se transplantace uskutečňují, přičemž rohovky se nakupují ze Singapúru a dalších zemí. Je samozřejmé, že něco takového si mohou dovolit jen ti nejbohatší. Slovo dalo slovo, oslovili jsme jednak Petru Procházkovou, ale také naši spřízněnou Fakultní nemocnici v Brně-Bohnicích a v minulém roce jsme již na naši misi jeli s nadějnými přísliby. Dr.Niaz, když zjistil, že naše nabídka ve formě pozvání do ČR, kde by se transplantacím i technice odebírání a správného skladování očních rohovek mohl naučit je reálná, projevil velké nadšení a tak se věc zdárně vyvíjela dál. Jednak jsme pořídili filmový záznam jedné z jeho mnoha operací, kdy pacientce-chudé Baltijce obratně vyměnil oční čočku, jako důkaz svých operatérských dovedností. Také jsme se blíže seznámili s baltijskou statistikou slepoty způsobené poškozením rohovky, která činí asi 10%, a pořídili jsme i další filmový a fotografický materiál k této otázce. Na ruku nám šla i Česká ambasáda v Islamabádu v čele s novým velvyslancem panem Ing.Křenkem a nejkrásnějším vánočním dárkem pro nás byla skutečnost, že jak Fakultní nemocnice v Brně, tak soukromá oční klinika Lexum v Praze, poskytnou školení v rámci svého sponzorského daru bezplatně!!! A tak se stalo, že sice po mnoha peripetiích, ale ve zdraví, opustil Dr.Niaz na dva měsíce svoje pacienty, jejichž počet činí podle obvodu který má na starosti téměř 3 miliony a 10.ledna 2012 vystoupil z letadla na ruzyňském letišti v Praze. Teď, kdy se jeho stáž chýlí ke konci, můžeme s velkou radostí i vděčností konstatovat, že odchází domů, vyzbrojen novými vědomostmi i krásnými zážitky a snad, Inshallah, jak říkají všichni muslimové, se v Bohem zapomenutém Skardu pomalu rozjede nový humanitární projekt- transplantace očních rohovek pro nejchudší z nejchudších.
Rádi bychom na tomto místě poděkovali jak vedení FN Brno-Bohunice, reprezentované osobou ředitele pana MUDr.Krause, MBA, tak paní primářce tamější Oční kliniky Prof. MUDr. Evě Vlkové, CSc operatérce a učitelce Dr. Niaze paní Doc. MUDr. Hlinomazové, PhD a v neposlední řadě i pracovníkům Tkáňové banky v Brně. Náš upřímný dík patří taktéž i majiteli a řediteli v jedné osobě kliniky Lexum v Praze, panu Prof. MUDr. Martinovi Filipcovi CSc, pracovníkům Tkáňové banky ve Vinohradské nemocnici v Praze a mnoha dalším lidem, kteří napomohli tomuto dobrému skutku.
Nesmíme zapomenout na firmu SPIRIT MEDICAL, spol. s r.o., která věnovala Dr. Niazovi, potažmo nemocnici DHQ ve Skardu, oční mikrochirurgickou jednotku Protegé s příslušenstvím.

Jak v Arandu přicházejí na svět děti a jak tam teď funguje záchranná služba

Bude asi užitečné zmínit se i o stavu fungování námi zavedených inovací zdravotní služby v Arandu, uvedených do života v letech 2010 a 2011. Každá nová věc či služba, kterou ve snaze zlepšit celkové, stále ještě značně středověké podmínky života, je vždy skokem do tmy, protože nikdy přesně nevíme, jaký řetězec reakcí, dobrých i zlých, bude tímto krokem vyvolán. Ty reakce se týkají vždy jak oblasti psycho-sociální, to znamená vztahů mezi lidmi a jejich vztahů k nové věci či službě, tak věci samotné, pokud je to nějaká technická vymoženost.
I když dnes již dovedeme leccos předvídat, protože naše poznání povah i zdejších společenských zvyklostí se prohlubuje, železnou zákonitostí každým rokem zůstává nějaké překvapení. Nikdy předem nevíme, jestli bude dobré, či špatné, co je svým způsobem sice velmi vzrušující, musíme ovšem doufat, že nebude až příliš šokující.
Jak jsme již psali v našich zprávách z misí minulých let, zakoupili jsme ve spolupráci s pákistánským partnerem BHEF dvě terénní Toyoty, repasovaná to 4x4 vozidla do nejtěžšího terénu, které postupně pákistánská armáda vyřazuje ze svého vozového parku. Tyto Toyoty, mezi domorodci zjednodušeně nazývané džípy, jsou ve svém rangu patrně nejgeniálnějšími vozidly pro karakorumskou horskou poušť, a to jednak svojí úžasnou jednoduchostí, která umožňuje i řidiči-analfabetovi opravu doslova pomocí kladiva či kamene a šroubováku, ale také pevností a nezničitelností použitých materiálů. Ani my jsme se při jejich koupi nedali zlákat nabídkou moderních, mnohem sofistikovanějších a pohodlnějších aut a život na hraně ukazuje, že to bylo správné rozhodnutí.
První z darovaných džípů slouží v rukách novopečeného „stone drivera“ Hussaina Azíza z Askole, našeho věrného spolupracovníka a teď již i velice spolehlivého řidiče. Hussain podle svých možností obstarává záchrannou službu jak pro oblast svého rodného údolí Braldu, tak i pro údolí Basho včetně Arandu, které je však pro něj trochu z ruky. Druhý džíp jsme po zralé a dlouhé úvaze svěřili cca dvacetiletému Jusupovi, synovi Ahmada Alího, jinak nejmladšímu bratru starosty Arandu Alího. Jusup je mladý muž bez závazků, nefunguje jako výškový nosič pro expedice, ani se příliš nezabývá dobýváním polodrahokamu, či jinými činnostmi, které by ho delší dobu zaměstnávaly mimo rodnou vesnici. Je sice, podobně jako 90% Aranďanů, analfabetem, ale technicky patří mezi ty zdatnější domorodce, čímž se stal v našem chudičkém výběru do úvahy připadajících osob jediným člověkem v Arandu, který jakž-takž splňuje situací diktované podmínky kladené na potencionálního řidiče. Protože za volantem ještě nikdy neseděl, smluvním ujednáním jsme svěřili funkci učitele autoškoly zkušenějšímu Hussainovi, který měl jednak Jusupa v průběhu let 2010-2011 naučit řízení, a to Komenského metodou od jednoduchého ke složitějšímu, v neposlední řadě ale také dohlížet na údržbu a způsob využívání auta. Prakticky to znamenalo, že hlavně ze začátku měli jezdit společně, těžší úseky měl řídit Husain, od kterého měl Jusup získat řidičské zkušenosti a dovednosti a Husain měl také mít kontrolu nad údržbou auta včetně jakéhosi práva veta. To všechno v rámci naší cílené snahy o dosažení postupné samo-udržitelnosti realizovaných projektů, podle které je nutné, aby svěřené vozidlo od začátku fungovalo multifunkčně, to znamená, dle možnosti na sebe samo vydělávalo. To znamená, že musí kombinovat výdělečnou činnost s činností záchranářskou tj. že řidič je námi oprávněn vozit náklady a pasažéry dle vlastního uvážení a z výdělku pak také musí financovat záchrannou službu, která má ovšem stanovenou absolutní prioritu před zájmy ekonomickými. Zatímco u Husajna s jeho stupněm vědomí odpovědnosti za nemocné - asi díky jeho poměrně velmi altruistické povaze i dlouholeté spolupráci s námi, žádný problém nenastal, u Jusupa byla situace trochu jiná. Věděli jsme samozřejmě, že to asi nebude jednoduché, ale neměli jsme na výběr a nezbylo než vsadit na jeho lepší já a věřit, že postupně svoji roli a odpovědnost také plně pochopí. Bylo nám jasné, že ho musíme, nejlépe prostřednictvím Husajna hlídat, protože především pokušení co nejvyššího výdělku, ale i případného krátkozrakého šetření na úkor údržby, obzvlášť po dobu naší dlouhé nepřítomnosti bylo pro něj evidentně příliš velké. Takže jsme mu před naším odjezdem domů důkladně vysvětlili, že prozatím má vozidlo svěřeno na jeden rok a podle toho, jak si povede, se teprve v budoucnu uvidí.
Musím říct, že průběh sociálního dobrodružství, které jsme tímto svým činem rozpoutali, byl po našem odjezdu z Baltistánu značně jiný, než jsme předpokládali dokonce i v těch nejhorších variantách. Způsobil nám na doma dost bezesných nocí, když jsme jen bezmocně z 10tisíc kilometrové dálky přihlíželi, navíc nedostatečně informováni systémem radio Jerevan, co se v dolině Basho kolem džípu odehrávalo. Dozvídali jsme se to z různých, nám ne úplně srozumitelných a protichůdných mailů psaných v lepší či horší podobě balti english nějakými najatými písaři, z nichž většina byla navíc anonymní a tak jsme se pak již jen modlili, aby nepřišla zpráva nejhorší, že auto někde spadlo do řeky. Brzy jsme ovšem pochopili, že skutečnou pravdu se dozvíme teprve při další osobní návštěvě pomocí dobře nám známé praxe křížových výslechů, ve kterých jsme se od roku 2006 již značně vycvičili. Byli jsme proto dost nervózní.
Kupodivu první, dobrou zprávou po našem příletu do Skardu bylo, že oba džípy-modrý i růžový, vzorně umyté a svítící čistotou nás přijely řízené jejich řidiči přivítat na letiště, znamenalo to tedy, že stále existovaly a ani jeden z nich neskončil na dně žádného horského kaňonu. Dobrou zprávou bylo také, že Hussain vyspěl ve výborného řidiče a Jusup po roce rovněž svůj růžový džíp samostatně ovládal. Měl sice evidentní potíže s řazením a také s couváním, ale nikdo přece s nebe učený nespadl, říkali jsme si, to se brzy spraví. Také nám hrdě oznámil, že odvezl již do Skardu asi 15 pacientů z údolí Basho, kteří to potřebovali. Horší byly ovšem nepřehlédnutelné zvuky, které se linuly z útrob motoru růžového džípu a také tmavý dým z výfuku nevěštil nic dobrého. Hussain sice nechtěl na kolegu žalovat, ale postupně z něj vylezlo, že Jusup, bohužel, chtěl všechno jiné, než být kontrolován člověkem nepatřícím do jeho rodiny a tak, ovládaný svým starším bratrem a starostou Alím, který celou záležitost vzal „manažersky„ do vlastních rukou, Hussainovy dobře míněné služby odmítli. No ovšem, zapomněli jsme, že základným stavebním kamenem baltijské společnosti je rodina a největší autoritou otec, či nejstarší bratr!!! Proti tomu nenadělá nic ani smlouva uzavřená s naší neziskovkou. Alí sám najal řidiče odněkud z Doko a ten Jusupa sice učil, ale také spolu vozili náklady a pasažéry tak, jak Alí určoval, takže auto jim pěkně vydělávalo. Prioritu odvozu pacientů sice ctili, ale hlavně ze začátku, kdy nové auto nepotřebovalo velkou údržbu, nabyli přesvědčení, že tak tomu bude navždy. Výsledek se ovšem, zákonitě, dostavil, to jsme teď viděli i my a začali jsme věřit, že anonymní maily závistivců obsahovaly přece je i pravdivé jádro. Poslali jsme tedy Jusupa s Hussainem a zkormouceným Alím do autoopravářské dílny na bazaru a výsledek byl dost tristní. Byli jsme ale nemilosrdní a zanedbanou údržbu musel Jusup zaplatit sám z vydělaných peněz. Musel také zakoupit nové pneumatiky, na které jsme mu ale pak přece jen přispěli. Také jsme mu pěkně nadali a pohrozili, že auto svěříme někomu jinému, pokud se nepolepší. Alí s Jusupem slibovali, až se jim od huby prášilo, ve své naivitě si neuvědomovali, že stejně nikoho jiného na řízení nemáme. V celém Arandu byl teď nejblíže vlastnímu řidičskému oprávnění stejně Jusup a vlastně, řídit se naučil za ten rok docela dobře. Nebylo tedy reálné, že bychom mohli či chtěli celou kalvárii s řidičem začínat nanovo. Říkali jsme si, jak jsme to dobře zařídili, proces postupné výchovy bude fungovat sice pomalu, ale středověké myšlení stejně nelze zlomit najednou. To jsme ještě netušili, jakou další facku v nejbližších dnech v souvislosti s růžovým džípem utrpíme. V rámci zadání opravy úseku cesty z Doko do Arandu Akbarovi jsme vyjeli s Jusupem do Arandu a dalšího dne jsme se vraceli dolů, abychom všechno pořádně prohlídli a domluvili. Cesta vede z Arandu nejprve po celkém bezpečné široké říční terase a teprve po několika kilometrech pak vstoupí do nebezpečného a srázného kaňonu.Asi kilometr před tímto začátkem, bylo to zrovna v hlubokém úvozu, naráz Jusup ztratil vládu nad džípem a volným volantem zcela zbytečně kroutil, auto si jelo podle svých vlastných zákonitostí bez řízení dál, až jsme stočenými koly narazili do pravé bariéry a zastavili se o ni. Náš úlek, podobně jak tomu bylo s Hussainem přibližně před rokem při cestě na tiskovou konferenci do Skardu, není třeba popisovat! Ani šok, který nastoupil, když jsme si uvědomili, jak krátká vzdálenost nás dělila od jisté smrti ve strmém kaňonu, stát se to o pět minut později! Bližším ohledáním již nebylo tak těžké zjistit, že v dílně zřejmě neobjevili všechny škody napáchané nedostatečnou údržbou a nevšimli si, že v brzké budoucnosti se zákonitě uvolní šroub, který drží mechanizmus přenosu pohybu hlavní hřídela na řídící tyče vedoucí ke kolům. A přesně to se nám stalo, šroub, či závlačka, nebo co to bylo, jakási kovová součástka se uvolnila a kola neovladatelného džípu si teď dělala co chtěla! Jediným kladem celé situace byl fakt, že teď si snad Jusup konečně lapidárně uvědomí, že údržba auta je opravdu důležitá, bylo to pádnější, než všechno nadávání a jiná bezzubá převýchova. Řekli jsme si ale, že pokud možno, budeme radši jezdit s Husajnem, který se o svoje auto stará mnohem lépe a v tomto rozhodnutí nás jen utvrdil slovní výlev, kterého se nám dostalo ve Skardu od Sher Alího, hoteliéra Concordie, který se asi o historce doslechl a jehož nadávání nám i Jusupovi nebralo konce. Asi se podivíte, proč také nadával nám, bylo to proto, že dle jeho názoru jezdíme do Baltistánu již dost dlouho na to, abychom věděli, s kým si do auta sednout máme a s kým ne! Bylo ale pro nás nicméně příjemné se takhle přesvědčit, že to s námi myslí dobře a že se to neprojevuje jen ve slevách, které nám na ubytování u sebe dává.
Neméně radostné bylo, když jsme zjistili, že naše dvě novopečené porodní báby, 15.letá Asia a cca 20.letá Batool, která sebou již vláčela svého půlročního synka, jsou aktivní součásti personálu naší nemocnice. Vždy ráno se zde objevily, aby pomáhaly jak s úklidem, tak se vším, co bylo potřeba, nejvíce však v případech, když ve vesnici někde započal porod. To si vzaly malý kovový kufřík, ve kterém měly gumové rukavice, naslouchátko na ozvy plodu a další propriety a již mazaly do domu rodičky, kde dokázaly postupně sledovat průběh jejího otvírání se i pomoct se samotným porodem. Naučily se mezitím i měřit tlak a dokázaly ve spolupráci s Najafem i naordinovat lék na podporu kontrakcí, pokud tyto neprobíhaly optimálně. Rovněž dokázaly po porodu ošetřit pupečník a počkat, až matka porodila i placentu, pokud šlo všechno normálně. Staly se jakousi prodlouženou rukou Najafa, kterému byl vstup do místnosti, kde rodička v popelu u ohniště, i když vylepšeného naším hygienickým materiálem, rodila, bohužel většinou odepřený. Měli jsme už i několik porodů v nemocnici, ale víme, že přesvědčení, že je to lepší, musí přijít postupně a tak nikoho nenutíme, aby tak činil. Holky nám hrdě ohlásily, že mají na kontě asi 15 úspěšných porodů a nejradostnější pro nás bylo, když ten šestnáctý vypukl zrovna v době, kdy jsme se tam nacházeli. Vyzbrojila jsem se naším erárním aparátem, který byl značně ovladatelnější než můj vlastní, a spolu s lékařkou Evou i našimi pomocnicemi jsme vyrazily na místo činu. Byla již tma a porod se blížil ke svému závěru, nastávající maminka Ajsha klečela u ohniště a v malé místnosti bylo vedro k padnutí, tmu narušovalo jen malé olejové světýlko. Matka s nějakou další příbuznou právě podsypaly rodičku čerstvými voňavými hoblinami, k tomuto účelu schraňovanými, podobně, jak se to ještě nedávno dělalo v Evropě u užitkového skotu, aby se tele narodilo do čistého. Nikomu nevadilo, že tady se hobliny nacházely nebezpečně blízko ohniště, a všechny zúčastnéné aktérky události si hleděly svého. Rodička si konečně sundala plandavé kalhoty a zůstala jen v hazuce, závoj si ale stále důsledně přidržovala a mezi kontrakcemi narovnávala na hlavě, jak to má být. Chovala se velice trpělivě, jen od bolesti vyvracela oči a občas potichu zaúpěla. Holky ji čas od času zkontrolovaly na kolik prstů je otevřená, takže jsem se skutečně přesvědčila, že něco umí a budou svým spoluobyvatelkám v Arandu v jejích těžkých hodinkách neocenitelnou pomocí. Lékařka Eva porod řídila, sem tam si poslechla ozvy a evidentně byla šťastná a vděčná za tuto svoji první osobní a zodpovědnou zkušenost s nejstarším přírodní procedurou lidstva. Jako studentka prý neměla možnost se málem ani k porodu přiblížit, ne tak si na něco sáhnout! Strach z toho, že by v naší zemi případně rodička mohla později, například v případě komplikací, nemocnici obvinit, že porod dělal někdo ne úplně kvalifikovaný, je tak velký, že studenti si v našich porodnicích prakticky nemají šanci si něco zkusit. Zde to bylo něco jiného a Eva si svůj první porod bude určitě do smrti pamatovat! Když nakonec miminko, malinkatá holčička, vypadla z maminky do připravených hoblin a nadechla se k prvnímu svému pozemskému pláči, jako všude jinde na světě, byl to neuvěřitelně krásný pocit i pro mne.Takže se nám zde narodilo další krásné, zdravé Aranďátko.
Na rozdíl od zvyků běžných v civilizovanějších zemích jsme je ani umýt nemohli, tak jak bylo, jen trochu vatou utřené bylo zabaleno do připravené pleny a lehoučké světle modré flísové deky z nemocnice a předáno do náručí nejprve babičce, pak mamince. Ta již mezitím porodila i lůžko, Eva ošetřila pupečník a zkontrolovala, že všechno je v pořádku.
Bohužel po této krásné a povznášející zkušenosti následovala po několika dnech zkušenost zcela jiná. Byl totiž konec léta, čas dozrávání plodů všeho druhů, a děti se teď před nástupem podzimu rodily jedno za druhým. Když nadešla těžká hodinka pro Zahru, snachu
Šerkána Alího, jak přezdívají zdejší obyvatelé hlavě jedné z několika nejmocnějších rodin v Arandu, byla lékařka Eva spolu s Najafem v Bísilu na návštěvě u tamějších pacientů. Protože mezi rodinou Šerkána a rodinou Najafa panuje prastaré nepřátelství, ignorovali nejen Najafa, ale i naše porodní báby a přivolali jen mladou a mnohem méně zkušenou Lajlu ze své rodiny, která se sice také zúčastnila nějakého základního kurzu ve Skardu, ale v podstatě nic neuměla. Bohužel měla Zahra velikou smůlu, a když konečně porodila malého chlapečka, zařadila se mezi ti poměrně zde dost časté nešťastnice, u kterých následně nedochází k jednoduchému porodu placenty. Dítě je již venku, pupečná šůra se přestřihne a jejím otevřeným koncem z rodičky pomalu, ale nezastavitelně, příští krev. Lajla, bohužel jen bezmocně přihlížela, jak ze Zahry valí stále více krve a jak tato stále více naříká a pomalu se ztrácí. Až v této situaci rodinu napadlo poslat někoho pro Evu do Bísilů!!! Když po dalších skoro dvou hodinách Eva s Najafem doslova doběhli do Arandu, nad průsvitnou Zahrou již kvílely ženy z rodiny a modlily se k Alláhovi o zázrak. Vzápětí Zahra upadla do bezvědomí, ale ani v této situaci k ní Najafa nepustily a dovolily to pouze Evě. Tato naštěstí ihned věděla co dělat, navíc měla přesnou povědomost, které infuzní roztoky včetně plazmy byly bezprostředně předtím dovezeny ze Skardu a právě tato vymoženost teď přišla ke slovu. Nakonec Najaf, který měl v tomto směru velkou praktickou zkušenost, a kterého pod přímou hrozbou smrti nechali příbuzní napíchnout zkolabované Zahřiny krevní cesty a uniklou krev nahradila plazma i další roztoky. Zahra se vzápětí probrala k životu, ale stejně se jí placentu i po podání léku porodit nepodařilo, takže k večeru muselo být přikročeno k transportu ohrožené rodičky do Skardu. Úkolu se ujal Jusup a následovala dobrodružná noční jízda ve tmě nočního kaňonu, ve kterém je těžké řídit auto i za bílého dne! Dítě uložili do pytle s hoblinami, který položili dozadu mezi ostatní zavazadlo, co se zjistilo až ve Skardu, na dvě prostřední sedadla uložili Zahru se zaškrceným pupečníkem, k té si sedl tchán Šerkán, aby i v této situaci měla dostatečné garde z rodiny. Dopředu pak si vedle řidiče na jedno sedadlo usedli Eva s Pavlem, co podle jejich pozdějšího vyprávění byla ta nejhorší jízda v celém jejichž životě. Jsme asi s Viťou po těch letech, co sem jezdíme otrlejší, protože takhle spolu jezdíme zcela běžně, protože když si nakonec máme vybrat, je lepší se tlačit spolu na jednom sedadle, než být smýkán jako v odstředivce sem a tam na sedadlech zadních.
Po sedmi hodinách jízdy ve čtyři hodiny ráno konečně džíp dorazil do Skardu a celá záchranná akce skončila na gynekologii, kde ani nevolali lékařku a zkušená porodní bába placentu ze Zahry šikovně vytáhla, bez narkózy a nedbaje jejích výkřiků hrůzy a bolesti. Poté dostala Zahra transfúzi a Eva s Pavlem radostně vtrhli do našeho hotelového pokoje, kde jsme se brzy probrali a událost spolu rozebírali až do rána. Byla to velká věc vidět, že naše „integrovanᓠzáchranná služba funguje!!! Ne vždy a za všech okolností, protože na podobnou komplikaci rodička v zimě v Arandu zemřela, ale kdyby se naše porodní báby podařilo vyučit pro zákrok s vytažením placenty, šance mnohých dalších by se nahoře pod ledovce v budoucnosti mohly zlepšit. Umiňujeme si s Viťou, že musíme Batol, Asiu i jejich rodiny přesvědčit, aby se odhodlaly opět strávit na jaře nějakou dobu ve Skardu a naučit se této dovednosti v místní nemocnici.
Zahra se brzy uzdravila, ale smutnou dohrou byla smrt jejího novorozeného synáčka, kterého spolu s matkou z nám neznámého rodinného důvodu po několika dnech transportovali džípem zpět do Arandu! Chudáček malý, bezejmenný, (jméno dítě dostane teprve když je jisté, že přežije), v prvním a posledním týdnu své krátké návštěvy na tomto světě musel absolvovat tu vysilující 7 hodinovou jízdu, která je těžká i pro zdravého dospelého člověka, dvakrát! Není proto divu, že po několika hodinách po svém návratu domů usnul na věčnost. Tuto zbytečnou smrt jsme nesli všichni velmi těžce, moc jsme ji oplakali, ale to, bohužel, nic na věci nezměnilo. Kdo Zahru přemluvil, jaké měla rodina důvody ji asi proti její vůli transportovat nahoru do Arandu, se již nikdo nikdy nedozví, na rozdíl od Evropy nikdo nebude pohnán k odpovědnosti za zabití, ne-li vraždu, jak by to s největší pravděpodobností bylo u nás kvalifikováno. Zahra mlčela a bude nepochybně mlčet jako hrob do konce svého života a nám je jasné, že z vynucené loajality s rodinou, do které se provdala, se bude navždy bát říct pravdu. Za rok porodí další dítě a bude rodit tak dlouho, až do rodiny přinese nejméně dva zdravé syny, jak se to od každé pořádné muslimky očekává!
Podobně smutnou skutečností, alespoň pro nás, kteří jsme doufali v opak bylo i to, že ani nad slunce jasnější důkaz Najafovy profesionální odpovědnosti, kompetenci a nepochybně i obrovské dobré vůli Šerkána nepohnul ke smíření obou rodin. Jejich nepřátelství dále trvá a bohužel, promítá se i do chodu naší nemocnice v podobě nejrůznějších naschválů a neustálých nepodložených stížností na Najafa s jediným cílem, vyštvat jej k obrovské škodě stovek nejchudších Aranďanů z naší nemocnice. Takže naším úkolem i nadále bude nejen celý rok shánět doma peníze, trávit dva měsíce v Pákistánu, a snášet všechny potíže s tím spojené, ale stále a průběžně bojovat o to, aby náš dispenzář nebyl "přeložen" někam jinam a my nemuseli začínat s někým novým, nezkušeným, znova od nuly. Někdy si, myslím docela oprávněně, připadáme hůř než známý antický Sysifos.
Na závěr mise nám opět náš návrat letadlem ze Skardu zhatilo náhle nastoupivší špatné počasí a tak nás čeká téměř dvoudenní natřásání na téměř tisíci kilometrech kamenité a nebezpečné Karakorum Highwayi. Pak ale, když se trochu vyspíme, najíme a vysprchujeme, v čistých tričkách navštívíme naše velvyslanectví a dozvíme se, že bychom se znovu na další rok 2012 mohli ucházet o grant, v rámci tzv. malých lokálních projektů. Navzdory všem potížím neváháme ani chvilku, jen se pak schizofrenicky ptáme sami sebe, jak dlouho nám to nesmyslné nadšení proti zdravému rozumu ještě může vydržet.

Asi před týdnem se mi na seznamu nepřijatých hovorů v mém mobilu začalo opakovaně objevovat číslo začínající exotickým předčíslím +923... "Aha, volá někdo z Pákistánu - kdo to jen může být?" řekla jsem si a nechala jsem mobil trvale zapnutý. Následovalo několik dalších chabých pokusů o kontakt, které vždy skončily několika zazvoněními, až jsem konečně zjistila, že tím člověkem, který se snaží tak úporně o kontakt, je náš kamarád Hussain Azíz z Askole. No jo, změnil číslo, a proto jsem nevěděla, že je to on! Ale teď, konečně, na vzdálenost 10000km (ať žijí nové technologie!), spolu hovoříme. On ze Skardu, hlavního centra Baltistánu (protože horské vesnice signál nepokrývá), já z Hynkova, malé vesničky, kde nedaleko Olomouce na břehu Moravy bydlíme. Tedy, lépe řečeno, skáčeme si s Hussainem do řeči, protože je těžké odhadnout zpoždění zvukového signálu na tu vzdálenost bez příslušné praxe. Hussainova angličtina je ale velice jednoduchá a po několika měsících s ním strávených se člověk naučí číst "mezi řádky" jeho řeči a proto pochopí i logiku deformací jeho "balti english". A tak zjišťuji, že se nejprve zdvořile ptá, jak se mám já a moje rodina a pak ještě detailně, jak se má můj manžel a syn a vnuk, abych viděla, že si moji rodinu skutečně pamatuje. Toto ale asi nebude jediný cíl jeho volání a tak s napětím čekám, co z něj vyleze dál. Tajně doufám, že naše nemocnice v Arandu ani neshořela, ani ji vítr neodfoukl, ani v ní nebydlí kozy, ovce a jaci... Naštěstí následuje uklidňující předání pozdravů od dispenzáře Afzala i vesnického šéfa Alího, i od jeho konkurentů Iskandera a FidyAlího, který bude pravděpodobně příštím šéfem džirgy-vesnické rady. Nemocnice je oukej, lidé v Arandu jsou šťastní, že ji mají a přejí nám inšalláh, dlouhý život a vše dobré.
A taky je dobré, pokračuje Hussain, že on do Skardu přišel, aby si vyřídil "driver´s licence" nebo-li řidičský průkaz a už je to "finished, completed, oukej"a inšalláh, bude moci již na jaře řídit džípa, kterého jsme slíbili koupit. I na tu vzdálenost slyším, jak se mu hlas chvěje radostí a potlačovanou hrdostí, a teď vím, že mi tuto zprávu chce oznámit osobně, ne mailem, který by mu musel napsat někdo jiný, protože anglicky se asi již nikdy psát nenaučí. Se slzami v očích křičím do mobilu:
"Congratulations, Hussain, congratulations, Oukej, oukej, oukej, I am very glad and proud that you made it".

Náš kamarád - Hussain Azíz

Ano, jsem opravdu hrdá a mám velkou radost, nejenom proto, že je to velké osobní vítězství našeho přítele, ale i proto, že to znamená zase malý krůček vpřed směrem k uskutečnění důležité části našeho projektu v Arandu. Uvažujeme totiž o koupi džípu, jediného možného vozidla, které je schopné se po krkolomných cestách nad propastmi dostat až do horních partií dolin -blíže k nejodlehlejším vesnicím, které se nachází těsně pod údolními ledovci Karakorumu. K vesnicím, které jsou v zimě několik měsíců odříznuty od jakékoliv pomoci. Patří mezi ně i Ascole pod K2, kde Hussain žije se svojí rodinou i vesnice Arandu v paralelním údolí, kde provozujeme naši malou nemocnici. V létě se džípy dostanou, i když s potížemi a za cenu nebezpečí, do těchto vesnic s velkou pravděpodobností během jednoho-dvou dní, v zimě, která trvá od listopadu do března, je ale situace diametrálně odlišná.

Příprava čapátí v podzemí

Údolí ztuhnou v mínus třiceti až čtyřiceti stupňových mrazech a život se v nich prakticky zastaví. Krkolomné džípové cesty v zamrzlých kaňonech divokých ledovcových řek zapadnou sněhem a nezřídka se úplně zablokují. Lidé opustí nad -úrovňovou část svých domů a přestěhují se do podzemních kobek pod nimi, kde na několika čtverečných metrech musí přežít celá multigenerační rodina i s domácím zvířectvem - slepicemi, krávami, jaky, ovcemi a kozami. Na malém kouřícím ohýnku si občas uvaří "paiuča", nebo-li "balti tea", což je slaný čaj omaštěný žluklým máslem, upečou placku z hrubě umleté mouky a tyto vymoženosti hodné doby kamenné jsou tak vším, co již po staletí neměně zajišťuje přežití horalů v krutých podmínkách. Není divu, že právě zimní měsíce jsou prubířským kamenem jejich fyzické kondice a přírodní výběr je nemilosrdný - přežijí jenom silní a ti, co mají štěstí, že neonemocní. Je nasnadě, že nejzranitelnější částí populace jsou staří lidé a malé děti, často jen několika týdenní kojenci, jejichž zesláblé matky nejsou schopné dostatečně je kojit a nedostatek mateřského mléka nahrazují pro dětský organismus smrtícím "paiuča". K tomu přistupuje otřesná nehygienická blízkost na sebe natlačených lidí, kteří nemají sebemenší možnost se umýt, vyprat svršky, či důstojně vykonat svoji potřebu. Jak vypadá případný porod v těchto podmínkách, si už nedovedeme představit ani s nejbujnější fantazii. Nebezpečí přenosu infekce se v zimě exponenciálně zvyšuje a sebe banálnější onemocnění může způsobit masovou epidemii. V odlehlých baltijských vesnicích je proto úmrtí i několika desítek dětí v zimě pravidelně se opakující realitou a to i navzdory tomu, že tyto děti by při dostupnosti standardní zdravotnické péče určitě přežily. Do značné míry by tuto realitu pozitivně ovlivnily další malé nemocnice v nejvyšších vesnicích, které by podobně, jako ta naše v Arandu, dostupnost léků v zimě pro horaly zajistily. Důkazem je skutečnost, že již v prvním roce své existence naše nemocnice v zimě zachránila v Arandu nejen všechny děti, ale v jejím průběhu tam nezemřel dokonce nikdo! Je nám ale jasné, že taková malá nemocnice není schopna řešit vše ani v Arandu, ani v Ascole, kde v podobném rozsahu působí italské zdravotní zařízení, o ostatních podobných vesnicích Baltistánu ani nemluvě.

Cesta není vždy průjezdná

Hussain Azíz je jeden z těch Baltijců mladší generace, kteří to dobře vědí, protože neblahou situaci zažil se svými nejbližšími opakovaně na vlastní kůži. Navzdory svému mládí již dvakrát zakusil otřesný zážitek smrti vlastního dítěte. V obou případech se tak stalo v zimě, kdy děti dostaly dysenterii, na kterou léky nezabraly a on je po několika dnech bezvýsledného léčení, zesláblé a dehydrované nesl nejdříve pěšky a pak vezl do Skardu džípem, který sehnal příliš pozdě. S první, dvouletou holčičkou se to přihodilo v lednu 2005. Když mu po cestě, již na asfaltovém úseku nedaleko Skardu slabostí zemřela, neměl jinou možnost, než se s mrtvým tělíčkem dítěte v náručí, částečně pěšky, částečně stopem vrátit domů do Ascole, aby mohl splnit otcovskou povinnost. V krutém mrazu totiž skoro nic nejelo a někteří řidiči dokonce využili jeho hrozné situace a za svezení požadovali několikanásobek obvyklé částky. Tato smutná historie se opakovala na podzim roku 2007, kdy se mu koncem září narodila další holčička, na kterou se s manželkou velice těšili. Ta se, za podobných okolností, ještě nepojmenovaná a proto bezejmenná, nedožila ani dvou měsíců. Baltijci totiž pojmenovávají svoje děti teprve tehdy, když vidí, že tyto překonaly nástrahy prvních měsíců života a mají reálnější naději na delší život. Hussain pod vlivem svých rodinných tragedií nezatrpkl, a obětavě pomáhá v podobných situacích svým bližním z Ascole, když je to zapotřebí. Jak nám letos v létě líčil, organizoval v předcházející zimě třikrát transport těhotných žen, které nemohly porodit, z Ascole do Apaligonu, co je vesnice vzálená přibližně den tvrdého pochodu dolů kaňonem řeky Braldu. Protože džíp nebyl k sehnání, museli dobrovolníci nést nešťastnice, z nichž dvě to také nepřežily, na improvizovaných nosítkách. Jezdím do pákistánských hor již dlouho a tak vím, že tyto tragedie jsou, bohužel, běžnou součástí života horalů, který se odehrává doslova na hraně přežití a je tak těžký a riskantní, že problémy s nedostatkem adrenalínu, na rozdíl od nás, odchovanců západní civilizace, rozhodně nemají.

Příroda řidičům chystá různé nástrahy

Mockrát jsem přemýšlela, co si asi tito lidé myslí, když jako nosiči pracují pro horolezecké výpravy, jejichž motivaci ze svého hlediska jen těžko chápou. A přesto, když se něco špatného stane, mohou být v oddanosti a obětavosti, jak vím i ze své opakované zkušenosti, zářným příkladem. Nikdy v této souvislosti nezapomenu na našeho expedičního kuchaře Fidu Abdullah, který obětavě oběhal v noci, nedbajíce trhlin ani pětitisícíci metrové nadmořské výšky několik základních táborů různých výprav, aby sehnal láhev kyslíku pro našeho umírajícího přítele Slávka. Stalo se to v průběhu naší olomoucké výpravy na osmitisícovku Broad Peak, kterou jsme zorganizovali v roce 1994. Sláva dostal horskou nemoc, která rychle pokračovala až přešla do edému plic a i když jsme jej na nosítkách odnesli na místo přistání, pro špatné počasí vrtulník na ledovec nepřiletěl. Jak se v takových případech bohužel stává, náš přítel během několika hodin stejně zemřel. Fida ale udělal pro něj, pro člověka, kterého znal jen pár dní to, co by málokdo u nás udělal pro nejbližší příbuzné, a to se nedá zapomenout.
Hussajn s námi již tři roky spolupracuje na projektu Czech hospital. V útlém dětství mu zemřel otec a jeho máma měla relativní štěstí, které každou baltijskou vdovu nepotká-znovu se provdala. Hussain tím sice získal náhradního otce a nezemřel hlady, tento ale pochopitelně preferoval vlastní děti a malý Hussain musel od dětství s ovcemi na pastvu a pracovat na poli. Do školy, která sice v Ascole v té době nestála za mnoho, ale přece již částečně fungovala, nikdy nemohl a tak zůstal analfabetem. Co je nejhorší, jak jsme si na jeho i jiných obdobných příkladech uvědomili, škola nedává jen konkrétní vědomosti, ale měla by člověku vštípit logický systém myšlení a schopnosti se učit, a to Hussainovi chybí úplně. Zřejmě by se to dalo napravit jen systematickým učením s respektováním základních pedagogických zásad od samého počátku, na co již Hussain zapřažený do kola svých početných fyzických povinností, nebude mít nikdy čas.

Hussainův kůň i osel nosí náklad po ledovci Baltoro na Concordii

Od jara do podzimu musí totiž namáhavě obdělávat svoje políčko na terase řeky Braldu, ručně orat tenounkou vrstvičku úrodné půdy, složitě pečovat o zavlažování, vyvážet hnůj, sklízet a mlátit, aby zajistil rodině čápátí-chléb. Kromě toho má ovce, kozy, krávu na mléko, oslíka a koně, pomocí kterých v sezóně vydělává nošením zavazadel turistům a horolezcům na ledovec Baltoro. Navíc sám doprovází a nosí pro výpravy na okolité ledovce i náročné přechody vysokých karakorumských sedel včetně 6000m vysokého sedla Gondoghoro-La. My jsme se s ním také takto seznámili v roce 2004, kdy nás jako mladý nosičský elév doprovázel na ledovec Biafo a jeho ochota i fyzické nasazení byly jednoduše nepřehlédnutelné. Když jsme se dostali do časové tísně v důsledku nedostatku nosičů, byl ochoten si nabalit náklad kolem 50kg a s tímto skákal přes nebezpečné trhliny pod Hispar Passem, zapadané zrádným sněhem jako kamzík.
Hussain neví, jako ostatně většina horalů, kdy se narodil, odhaduje však svůj věk s pomocí máminých vzpomínek na 26 let a tak to má také napsané i v identifikačním průkazu, které se v posledních letech začaly vydávat. Kromě rodné baltijštiny mluví perfektně i úředním jazykem Pakistánu, kterým je urdština a také odposlouchanou formou již zmíněné "balti english". O struktuře jazyka nemá ale žádnou povědomost a v žádném případě není schopen písemného projevu. Je proto záhadou, jak může například telefonovat mobilem, když si ani nemůže přečíst sms-ku o nepřijatém hovoru. Má jen intuitivní znalosti matematiky na úrovni znovu objevování Ameriky, kdy jsou pro něj nepostradatelným nástrojem - počitadlem prsty jeho dvou rukou. Mockrát jsem ho pozorovala kupříkladu při násobení, kdy toto nahrazuje postupným sečítáním a na prstech si kontroluje, kolikrát již dané číslo opakovaně přičetl. Pomocí kalkulačky, kterou používá jako "Deus ex machina" a černou skříňku současně, se dostává i do oblasti početních úkonů s většími čísly, které potom složitě a neznámo jak transponuje do svých představ. Bohužel nemá ani tu nejmenší představu o desetinné soustavě a tak, v důsledku kombinace této skutečnosti se zaběhnutým používáním britského systému délkových jednotek (palec, stopa, yard a míle) je pro něj téměř nemožné si kupříkladu spočítat podle plánku objem materiálu potřebného na stavbu jednoduchého domku. Když jsme ho to jednou učili, jediným způsobem přístupným jeho představě bylo převést odhadovaný objem na počet středně velkých kamenů, které jsme nakonec složitě odhadli množstvím traktorů, potřebných k jejich transportu. Co se týče fyziky, dám krk na to, že o existenci nějakých elektrónů, záporného a kladného pólu, či podstatě střídavého proudu nemá ani ponětí-přesto dokázal sám, jen na základě odpozorování a mechanického zapamatování Viťova postupu správně zapojit část našeho rozvodu elektřiny v nemocnici. Jen si zkuste představit pocity takového člověka, pro kterého je pohyb v dnešním množství předmětů, technologií a informací zaplavujícím i třetí svět jen blouděním ve změti černých skříněk, jejichž podstatu nechápe, a které musí nějak zjednodušeně obelstít. Přesto Husain funguje velmi dobře, má chuť se se vším seznámit cestou pokusů a omylů, ať již se jedná o pokažený vařič, džípa či akuvrtačku, kterou vidí prvně ve svém životě.
Hussain nám obětavě pomáhal při transportu, stavbě a teď i při zajišťování provozu naší malé nemocnice v Arandu, přesto, že je sám domovem v jiném údolí. V létě, kdy má největší šanci vydělat peníze pro rodinu nošením nákladů pro horolezce a turisty, svěřil oslíka a koně svému známému, aby tuto činnost provozoval za něj a podělil se s ním o výdělek. Sám se spokojil s odměnou, kterou jsme byli schopni mu za jeho práci pro nás vyplatit. Je přirozené, že když vidíme jeho, zájem a nevšední altruizmus a na straně druhé i jeho snahu a ctižádost něco dokázat, přemýšleli jsme, jak bychom těchto jeho vlastností trvale využili a také mu pomohli. Z celého komplexu úvah se nám přirozeně vynořila otázka zajištění džípu, který by pomáhal v zimě zachraňovat ty lidi z Arandu, Ascole i dalších vesnic, kterým již léky z naší či italské nemocnice nepomohou a je třeba je urgentně odvézt do Skardu, co se bude určitě opakovat i budoucnu.

Hussain a jeho rodina

Proto jsme Hussainovi doporučili, aby se pokusil získat řidičský průkaz a naučil se džípem jezdit po krkolomných cestách své domoviny.

Teď, v pro nás radostném předvánočním čase splnil Hussain svoje chlapské slovo a poskytl mi tak jeden z nejhezčích dárků. Na řadě jsme zase my. Když budeme sedět na Štedrý den v teple svých domovů u rozzářených vánočních stromku, budu určitě v myšlenkách i v Arandu a v Ascole, kde naši přátelé-horalé sedí u čoudivého ohýnku ve svých zimních dírách a těší se z ušmudlané čapátí a svého tradičního paiuča. Budu si je představovat, jak se k sobě choulí s malými dětmi v náručí, sdílejíce své teplo s teplem svých zvířat, jako kdysi jedno malé, pronásledované a bezmocné dítě v Betlémě. A budu si strašně přát, aby se nám podařilo peníze na džíp pro život sehnat.

Když jsme v to vlahé, čerstvě narozené a typicky pandžábské ráno sestupovali s Víťou po schůdcích z tryskáče společnosti GulfAir, první věcí, které jsme si na letištní ploše všimli, bylo palební postavení. A z pytlů plných písku, které jej tvořilo, na nás mířilo kovově černé ústí kulometu. Nic nemohlo v danou chvíli lépe korespondovat s pocity, se kterými jsme se po dlouhém rozhodování a zvažování politické situace v Pákistánu nakonec přece jen rozhodli začátkem srpna do Baltistánu odjet. Naši nejbližší zcela určitě tímto rozhodnutím nadšeni nebyli, ale nezbylo jim než pochopit, že nemůžeme zklamat důvěru horalů z Arandu, čekajících na léky a splnění dalších slibů, které vloni od nás dostali. Obzvláště po jejich dojemných pokusech ujistit nás příšernou angličtinou jimi najmutých písařů, kteří nám za ně již od jara psali ze Skardu maily, že v Baltistánu je klid a žádní „tiririst“ tam rozhodně nejsou. Ani Bin Ladin ani nikdo jiný z Talibanu či Al Kaidy pod K2 nebivakuje, jak údajně omylem proběhlo médii.
Tak jsme teď tady a s napětím čekáme, co se v Islamabádu i celé krajině děje. Při jízdě taxíkem z letiště registrujeme neobvyklé množství bezpečnostních opatření, která jsme předtím v tomto městě nikdy neviděli: početné betonové zábrany, kulometní hnízda, na střechách ostřelovači a každou chvilku nás kontrolující ozbrojenci v pakistánských uniformách, kteří se zdají být přítomností evropských tváří překvapeni podobně, jak tomu bylo naposledy před 30 či 40 lety… Faktem je, že už v letadle z Bahrainu do cílové destinace jsme byli jedinými cizinci. Ještě dramatičtejší je situace v blízkosti vládních úřadů, či v diplomatické čtvrti, českou ambasádu nevyjímaje. Diplomaté jsou zde bez svých rodin, protože jejich děti by nemohly bezpečně navštěvovat místní školy a ti sympatičtí svalovci, kteří se kolem nich motají, nejsou žádní návštěvníci ani novináři, nýbrž povoláním bodyguardi, kteří se po celých 24 hodin nehnou od svých VIP.
U našeho přítele Dr. Hanse Freye, v jehož pohodlném domě na předměstí Bakhtawar opět nacházíme milé přijetí, je vše při starém. Kromě něj nás vítá i kašmírský kuchař, řidič a údržbář v jedné osobě Nazír, uklízečka Kulsum, zahradník Jaffar a ze stínu vylézá i příšerně vyhublý pes Shadow, protože doufá, že podobně jak tomu bylo naposledy před rokem, dostane od nás ty neuvěřitelně dobré koláčky. Psi jsou v Pákistánu, jakožto muslimské zemi považováni za nečistá zvířata, a tak je jejich přítomnost v domácnostech jen naprosto výjimečná. Nutno říct, že ani Dr. Hans, jak mu tady všichni říkají, sice Němec, v Pákistánu žijící ovšem již téměř 40 let, se toho svého ubožáka rukou nedotkne a co si o nás myslí, když Shadowa hladíme a krmíme dobrotami, radši ani nechci vědět.
Na naši otázku, jak se máme v Islamabádu pohybovat, abychom snížili riziko na minimum, nám Hans odpovídá, že rozumně, tj. vyhýbat se davům, jezdit taxíky a příliš dlouho se v Islamabádu nezdržet. Domorodý oděv ve formě širokých kalhot šalvar a dlouhé haleny kamiz si prý kupovat nemusíme, jak jsme zamýšleli, abychom byli co nejméně nápadní, ale do Baltistánu bychom měli v každém případě letět. Vyhneme se tím jízdě po 900 km dlouhé Karakorum Higwayi v údolí Indu, která začíná být pro cizince nebezpečná poté co se Taliban nechal slyšet, že potřebuje finance, a proto začne unášet rukojmí za účelem výkupného. K žádné panice ale zatím důvod není, to ostatně vidíme i sami. Když si odmyslíme všudypřítomné ozbrojence, život v Islamabádu klokotá stejně jako v minulých letech. Jako by s krví obětí smytou z chodníků byla vytěsněna i strašlivá vzpomínka na ně a tím i strach, že se případné útoky kdykoliv mohou zase opakovat. I návštěvu ve známé italské zahradní restauraci v centru Islamabádu, jediném místě, kde se dá vypít láhev vína a sníst dobrá pizza, si letos musíme odpustit. Stala se totiž také terčem bombového útoku a její majitelka se ještě nevzpamatovala ze svého zranění a následných depresí.Taliban začal v Islamabádu řádit již před dvěma roky, ale tenkrát jsme tomu přílišnou pozornost nevěnovali, protože ani oficiální media o tom z nějakých těžko pochopitelných důvodů moc neinformovala. Málokdo tenkrát věděl, že již na jaře 2007 začala pákistánská frakce Talibanu obsazovat údolí Swat, nejvýchodnější z Hindukušských údolí v SZ provincii. Ani ne 160 km od hlavního města země Islamabáduse zde bojovalo s cílem zavést v tomto úrodném a krásném údolí talibanský stát se vším fanatismem a islámistickým radikalizmem. Pakistánská armáda na tuto skutečnost konečně reagovala zvýšenou aktivitou, na co následovala v létě 2007 zastrašovací reakce Talibanu, kdy jedno jeho teroristické komando uvěznilo v hlavní islámabádské mešitě Faisal několik stovek věřících, za které požadovalo propuštění svých uvězněných přívrženců. Incident skončil nakonec dobře, když vládní vojáci únosce postříleli a rukojmí osvobodili, ale válka ve Swatu i následný masový exodus jeho obyvatel tím neskončil. V rámci předvolební kampaně následoval koncem prosince 2007 úspěšný atentát na Benazir Bhuttovou, která se kvůli tomu právě vrátila z exilu. Celý svět ale ještě více vyděsila další provokativní teroristická akce Talibanu v září 2008, kdy nákladní auto napěchované výbušninou zničilo nejlepší islámabádský hotel Mariott. Mezi desítkami jeho významných hostů zahynul i tehdy nově jmenovaný český velvyslanec Ivo Žďárek. Protože jsme se s panem velvyslancem setkali jen několik dní před jeho tragickou smrtí po našem návratu z hor do Islamabádu, hodně to námi otřáslo. Následoval pokus o atentát na nově zvoleného pakistánského presidenta Zardávího (manžel zastřelené Benazir Bhutto), naštěstí neúspěšný, pak teroristické komando napadlo cricketové reprezentanty Srílanky v pákistánském Lahore, poté následoval i útok na vojenskou posádku ve stejném městě. Když pak byl začátkem roku 2008 unesen a později příšerným způsobem popraven polský geolog, který po mnoho let nezištně pracoval v kalašské enklávě v údolí Chitrálu pod horou Tirič Mir, byli jsme šokováni a poprvé jsme připustili, že do Pákistánu snad ani nebudeme moci jet. Tato událost byla o to horší, že geologa unesli téměř na předměstí Islamabádu navzdory tomu, že se pohyboval v doprovodu ochranky, kterou talibanci úvodem bez problémů zlikvidovali. Zprávy o únosech, sebevražedných útocích na tržištích i v pešávárských hotelích vyhozených do vzduchu a především o březnovém talibanském vítězství v údolí Swat i bojích ve Waziristánu se pak na jaře 2009 množily natolik, že jsme se v nich pomalu přestali orientovat. Jen jedno bylo relativně pozitivní: většina strašných událostí se stále týkala NWFP (North West Frontier Province), tj. severozápadní oblasti Pákistánu tvořené příhraničím sousedního Afghánistánu, a jen sporadicky šlo o Islámabád či další provincie země. Na straně druhé, Taliban se již sebevědomě nechal slyšet, že zanedlouho obsadí i hlavní město země. Zvažovali jsme náš odjezd ze všech stran, navzdory všem informacím jsme si ale nejhorší variantu, že by válka z NWFP (tento termín je oficiálně používán od roku 2004) mohla přerůst v ozbrojený konflikt na větší část území státu mimo tuto provincii, stále nepřipouštěli. Proto jsme do Pakistánu nakonec začátkem srpna přiletěli.

Protože si myslíme, že současná pakistánská realita je daleka od srozumitelnosti a většině lidí není vůbec jasné, jaký je rozdíl mezi Talibanem a staršími skupinami afghánských mudžahedínů, jakou roli ve vývoji politické situace za posledních 30 let sehrála sovětská okupace Afghanistánu, Al-Kaida, USA, mezinárodní společenství a v neposlední řadě i Pakistán, proč Taliban v posledních letech podstatným způsobem rozšířil svoje teroristické aktivity z Afghanistánu i na svého souseda, zejména na jeho příhraniční provincii NWFP (NorthWest Frontier Province) a jak tyto přerostly v současný vnitřní válečný konflikt v SZ Pakistánu, pokusíme se tyto otázky alespoň částečně objasnit ve zvláštní stati věnované tomuto složitému tématu. (klikni na Mudžahedíni,Taliban, Al-Kaida a válka v SZ …)
.
Protože jsme do Islamabádu dorazili na víkend a letenky do Skardu budou nejdříve v neděli, sedíme v klimatizaci u televize, ze které nasáváme zdejší rozporuplnou politickou atmosféru on-line. Jak BBC, tak americké CNN i místnímu zpravodajství dominují dvě témata:
Hlavním, zřejmě časově setrvalejším evergeenem, je vývoj situace ve Swatu, ze kterého na jaře po vítězství Talibanu uprchlo více než 500 tisíc tzv. vnitřních utečenců (rozuměj utečenců v rámci jednoho státu), kde ale v dalších měsících pak přece jen došlo ke zvratu ve prospěch pakistánské armády. Stalo se tak zřejmě i díky nové Obamově zahraničně politické linie Af-Pak, vytyčené pro toto ohnisko světového napětí, součástí které jsou i miliardové dolarové injekce USA na pomoc koordinované likvidace Talibanu jak v Afghanistánu, tak v Pakistánu, bez které si úspěch sotva lze představit. Novým morálně-psychologickým momentem je ale také nepochybně skutečnost, že podstatná část pákistánského veřejného mínění konečně po letech bezradnosti a roztříštěnosti zahrnující dokonce ve značné míře i schvalování teroristické činnosti Talibanu začalo tento vnímat tento po událostech ve Swatu jako národního nepřítele číslo jedna. Většina lidí teď volá po likvidaci Talibanu se vší rozhodností vlastní státní armádou a nikdo již nechce čekat až to udělá někdo jiný.
Druhým tématem, překvapující a převratnou novinkou vývoje války v SZ provincii jsou záběry zobrazující bezpilotní americké letadlo, které pravděpodobně v hodinách, kdy jsme s Viťou byli na cestě sem, zničilo dům hlavního vůdce pakistánské frakce Talibanu Baitullaha Mehsuda ve Waziristánu, který v něm měl zahynout i s jednou ze svých manželek a tchánem. Proti této informaci je opakovaně vysíláno prohlášení mluvčího Talibanu, popírající smrt talibanského vůdce a ujišťující, že Baitullah nemá na hlavě zkřivený ani vlásek. Potrvá ještě týdny než se Baitullahova smrt jednoznačně potvrdí, protože do Waziristánu se novináři nedostanou, zároveň se ale svět dozví i o smrti Baitullahova následníka Hakimullaha v rámci vnitřních šarvátek mezi talibanskými pohlaváry po smrti jejich hlavního šéfa.
Viťa má štěstí, které mu trochu závidím, protože odlétá do Skardu již v neděli a tím může pustit zdejší schizofrenickou atmosféru z hlavy, zatímco já budu muset absolvovat v Islamabádu některá neodmyslitelná setkání s našimi pakistánskými partnery a sponzory.
V úterý navštívím spolu s Dr. Hansem Freyem i schůzi jedné z místních poboček Rotary Clubu, jejimž je Hans členem, a která se již od počátku zajímá o náš projekt v Arandu. S určitým napětím vstupuji do hotelu, kde zahynul náš velvyslanec, ale kromě mnohonásobně zostřených bezpečnostních opatření, která připomínají tatáž obdobná na mezinárodních letištích, nepozoruji žádnou změnu. Hotel je opravený a působí stejně luxusně svojí mramorovou výzdobou jako když jsme tady byli v roce 2006, snad jen intervaly mezi vypínáním elektrické energie kvůli jejímu rostoucímu nedostatku v zemi jsou i zde kratší. V hotelu se to projeví jen krátkým zhasnutím žárovek, protože okamžitě jsou nastartovány hotelové generátory, které mají výpadek překlenout. Když Hans vidí, jak nevěřícně zírám na obnovený Mariotte, zavtipkuje, jestli nechci zavolat domů manželovi, kde to vlastně jsem. Pak ještě dodá, že bychom se mohli Otakara zeptat, jaké výkupné je ochoten v případě únosu za mně Talibanu zaplatit... Za moc vtipné to nepovažuji, obzvláště u představy, že do Skardu nemusí letět letadlo a já bych byla nucena opět jet po Karakorumské Highwayi, která se prvních 500 km nachází v bezprostřední blízkosti Swatu.
Naštěstí ve středu 12. srpna je nádherné letní nebe a já odlétám do Baltistánu. Po cestě se pozdravím s Nanga Parbatem, který trasa letadla míjí ve vzdálenosti coby kamenem dohodil a já mohu opět (pokolikáté již vlastně?) rozeznat každou převěj na Stříbrném sedle i na samotném vrcholu. Pod námi se vine hnědá stuha rozvodněného Indu, který se podobně jako každé léto vzdouvá ve svém hluboce zaříznutém kamenném kaňonu, plném písku i bahna z erodujících horských velikánů, které unáší z jejich ledovců do Indického oceánu. Jaké to úchvatné divadlo se zde nabízí lidskému oku: na jedné straně neustále již miliony let pokračující zvedání velehor od chvíle, kdy Indický a Tibetský štít na sebe narazily, proti tomu neustálé zařezávání se zvedaných řek, které tu byly ještě před počátkem vrásnění. Té práce erozních sil, gravitace i nekonečného hlodání skalního podkladu! Celý život obdivuji hory, jejich přísnou logiku a nezkrotnou, nekonečně proměnlivou krásu. Pro Karakorum to platí dvojnásob, na chvilku si uvědomím jak šťastný člověk vlastně jsem, když se sem mohu stále ještě vracet, i když se cíle mých cest pomalu odkloňují od vrcholů k lidem žijícím na jejich úpatích.
Po chvilce se na levé straně Boeingu objeví ledovec Baltoro v plné své kráse, jasně lze rozeznat všechny čtyři osmitisícovky, které se z něj zvedají k nebi, i tu moji, nejmenší z nich, můj milovaný Gasherbrum, z vrcholu kterého jsem se rozhlížela před 20 lety. Oči plné štěstí, které se mi stále vrací jako krásná vzpomínka, nevím proč, ale v převážně modrém tónu. Tam jsem poprvé poznala přátelství baltijských nosičů, veselých a páchnoucích odérem jejich ovcí a koz, tenkrát ještě neuznávali zubní pastu a mýdlo, jak je tomu dnes. Černovlasí šlachovití chlapíci ve špinavých bundách s vizážemi rozdováděných čertíků, divocí a nezkrotní jako ty jejich hory a zvířata, která je živila po mnoho staletí dávno předtím, než sem vkročil první horolezec.
Mnozí z nich jsou dodneška mými přáteli a ne ledajakými: sotva se objevím někde na špinavém bazaru ve Skardu, už se pomalu začnou trousit ze všech možných dolin, často dost vzdálených, až člověk nechápe, jak se mohli dovědět o mé přítomnosti. Je to jedno z mnoha tajemství zákona přátelství, které se často ctí dokonaleji než je tomu v Evropě.
Letadlo se snáší k zemi v několika odvážných spirálách nad rozšířenou kotlinou Indu, který zde ve Skardu jakoby odpočíval, než se po několika kilometrech opět zakousne do horské překážky, aby ještě lépe svým kaňonem od sebe oddělil pohoří Himáláje od Karakorumu. Motory letadla ztichly uprostřed písečných dun v tichu pouštního letiště, ke dveřím jsou přitlačeny schůdky a první člověk, se kterým se mohu přivítat je Shah Jahan, můj dobrý přítel a zdejší zaměstnanec PIA (Pak. International Airlines), který má zrovna náhodou službu. Známe se spolu již od roku 1970, odkdy si mě pamatuje coby účastnici naší expedice na horu Haramosh, pod níž se narodil a podobně jako všichni ostatní chlapci jeho vesnice Dassu závistivě i s obdivem pohlížel na Evropany, kteří měli doopravdické horolezecké boty a spoustu dalších užitečných věcí, o kterých se tehdy chudým horalům ani nezdálo. Připomněl mi to o mnoho let později, když jsem jednou odlétala ze Skardu, náhodou na mě od odbavovacího pultu pohlédl a okamžitě mě poznal, zatímco já jeho samozřejmě ne, a bez zaváhání řekl: “You are Dina, I met you at Haramosh valley many years ago. Where is „bara sahib“, the leader of your expedition?“ Bara sahib, neboli bradatý sahib měl být zřejmě můj manžel Otakar, který tenkrát se mnou ve Skardu sice nebyl, ale společné setkání se jim pak podařilo v roce 2005, když jsme ve dvou vesnicích pod K2 vybudovali za rodinné peníze dva vodovody a poté odlétali ze Skardu do Islamabádu. I teď se vítáme s obvyklými objetími doprovázenými rovněž obvyklou sérií otázek, jak se má můj manžel, rodina, syn, snacha, vnuk a všichni další příbuzní… Když se ujistíme, že všichni jsou na obou stranách O.K, odcházím do zdejší malé letištní haly, za kterou mě již očekává nefalšovaná horská oáza Skardu.
V našem oblíbeném hotýlku Concordia na břehu Indu se odpoledne setkáváme s Viťou i našimi věrnými spolupracovníky Husseinem z Ascoli i Sarfrazem z Haramoshe. Všichni tři se právě vrátili z Arandu, zápisník Viti je popsaný rozměry a seznamy věcí potřebnými k realizaci našich letošních úkolů. Hned další ráno rozjíždíme všechny přípravy. Dispenzář Afzal, který v noci také dorazil z Gulab Puru, kde bydlí, odchází se seznamem léků, které hodláme dle jeho návrhů nakoupit na celý další rok pro naši nemocnici, za doktorem Mubashirem na konzultaci a schválení. Pak se odebere do dvou či tří místních farmaceutických velkoobchodů včetně Al Shify a Karakorumu, aby vybrané léky nechal shromáždit a zabalit. Již napozítří pak odjede naditým najmutým cargo džípem nahoru do Arandu, zatímco my si ještě pár dní ve Skardu pobudeme. Naším nejdůležitejším úkolem je letos zakoupení džípu, který bude v budoucnu řídit Hussein a který bude v první řadě sloužit jako zárodek horské záchranné služby pro horaly jak z údolí Basho, kde se nachází Arandu, tak v údolí Braldu, kterým vede stezka na ledovec Baltoro. Hussein měl za úkol se v průběhu uplynulého roku naučit řídit auto a udělat si řidičák. Vyřešil to typickým baltijským způsobem: řídit sice umí jen na rovině a dobré cestě, a dokonce i přitom si plete spojku, brzdu a plyn, řidičák ovšem hrdě ukazuje a na otázku jak jej získal, vesele oznamuje, že nejprve mu místní kamarád, učitel základní školy v Ascole dal potvrzení o absolvování příslušného vzdělání, ačkoliv v životě do školy nechodil, načež policajtům ve Skardu za „driver´s licence“ jednoduše „zaplatil“. Na řízení má prozatím domluveného mladšího bratrance Sakíba z Ascoli, který sice nemá ani řidičák ani auto, ale řídit na rozdíl od Husseina umí. Až auto bude, bude za Husseina řídit a také ho bude průběžně řízení i nutným opravám učit. Svým zveřejněným úmyslem koupit zachovalého džípa brzy budíme zaslouženou pozornost a nádvoří hotelu se rychle mění na arénu výběrového řízení. Přijíždí jeden džíp za druhým, které jejich majitelé sebevědomě vychvalují a doplňují tvrzením, že džíp je zaručeně „new“ a v perfektním stavu. Viťa má co dělat, aby je většinou usvědčil z jejich drzých lží, důležitě a s vážnou tváří si nechává otevírat jednu kapotu za druhou, aby pod nimi hledal stopy po unikajícím oleji, vodě a dalších životně důležitých tekutin, jako je kupříkladu brzdová kapalina. Máme totiž ještě oba v živé paměti, jak nám v roce 2006 na skoro 5-ti tisícovém sedle Babussar Pass vytekla z obstarožného Šabírova džípu, kterým jsme se přesunovali z Islamábu do Skardu, značná část brzdové kapaliny. Šabír to poznal tak, že nemohl zabrzdit, co se mu v následující serpentině suťové cesty podařilo jen nouzovým vyjetím do protisvahu, jinak bychom se byli zřítili o několik set metrů níž do údolí Kohistánu. Pak se zjistilo, že Šabír nemá v autě ani kleště, o jiném nářadí ani nemluvě, takže na možnost opravy jsme museli čekat několik dlouhých hodin. Pomoc tenkrát přišla se stmíváním v podobě náhodou projíždějícího džípu, který vezl početnou rodinu na druhou stranu Nanga Parbatu, kde hodlali oslavit zítřejší Ead. Ead je největší svátek v muslimském kalendáři, který následuje po měsíčním půstu Ramadánu, jako obdoba našich Vánoc. Cizí řidič kleště měl, a tak jsme rozbitou trubičku zaslepili, aby tekutina nemohla vytékat a s obavami jsme nakonec ve zdraví sjeli desítky dalších krkolomných suťových serpentin do Chilásu....
Některé nabízené džípy nemají vůbec žádné doklady, zřejmě to ve zdejších končinách nikomu příliš nevadí, a z dokladů těch, které je mají se dozvídáme, že veškeré zaručeně „new“ džípy mají zapsaný ročník výroby 1984. Pak se celá záležitost vysvětlí: všechny nabízené džípy, vlastně Toyoty, jsou výlučně modely z roku 1984 - ten totiž má nejlepší reputaci ze všech možných zde používaných terénních vozidel. Původně je měla v majetku všemocná pakistánská armáda, která je průběžně vyřazuje a odprodává pro jejich stáří. Následně vznikla specializovaná skupina opravářů v Rawalpindí, kteří Toyoty odprodané armádou rozeberou prakticky na součástky a úplně repasují včetně dokonalého nátěru, zrcátek a veledůležitých klaksónů, vyluzujících dokonce i kratší skladby v zájmu důstojného provozu. Další skupina specialistů ze Skardu a okolí pak tyto opravené Toyoty přiváží do Baltistánu a prodává místním zájemcům. Po několikadenním rozhodování, nahlížení pod kapotu, poslouchání chodu motorů a mnoha zkušebních jízdách se nakonec rozhodujeme pro cukrkandlově růžového krasavce, na kterého hned nalepíme naši zbrusu novou nálepku v pastelových barvách s označením: “Czech hospital rescue“. Ladí to náramně a závistivci zírají s otevřenými pusami na našeho Husseina, protože je ani ve snu nenapadlo, že by nějací Evropané opravdu slib daný před rokem skutečně splnili. Hussein není schopen slova a na jeho prostoduché tváři je vidět, jak si představuje svůj triumfální příjezd do rodné vesnice Ascoli. Pak následuje složitá procedura sepsání kupní smlouvy místním písařem v úředním jazyce urdu, k čemu je použito klasického pera a kalamáře s inkoustem, protože psací stroje ani počítače nemají příslušnou klávesnici. Z celé kupní smlouvy si nakonec umíme přečíst jen naše jména, jinak nerozumíme ničemu a nezbývá, než věřit, že se nejedná o naše rozsudky k smrti.
Současně s vybíráním a koupí Toyoty řešíme i další věci. Musíme nechat svařit místním řemeslníkem z ocelového plechu nádrž, kterou spolu s improvizovaným zařízením z obyčejné černé hadice stočené do jakéhosi šneku hodláme připevnit na střechu mešity pro historicky první ohřev teplé vody v Arandu. Pomocí důmyslného rozdělení kontaineru na jednotlivé oddíly bude docíleno principu jednoduchého boileru, to znamená, že voda ohřátá ve šneku nebude kontainerem jen mechanicky protékat, ale teplá voda se bude kumulovat tak, aby došlo k jejímu většímu ohřátí. Již vloni jsme získali souhlas jednoho z místních mullahů, kterého jsme předtím vyléčili z dysenterie, abychom mohli využít právě střechy mešity, posvátného to místa pro všechny vesničany, k instalaci ohřívače vody s tím, že rituální koupel, která se před vstupem do mešity doposud odbývá jen v ledové vodě, bude teď vylepšena vlažnou, případně až teplou sprchou. Vylepšení čeká i vodovodní systém, který přivádí čistou vodu z pramene pod ledovcem až k několika kohoutkům ve vesnici. Jímací nádrž vodovodu, jakési jezírko přehrazené kameny a utěsněné igelitem, trsy trávy a hadrami, ze které voda vtéká do centrální plastové trubky, potřebuje opravu a taktéž je třeba celý systém doplnit sedimentační plastovou nádrží, bez které do trubky teče kromě vody i leccos jiného, čímž dochází k občas k ucpání a následným haváriím vodovodu.
Kromě těchto dvou novinek hodláme natřít v nemocnici podlahu několika vrstvami olejové barvy, aby tuto bylo možné stírat mopem a tak lépe udržovat čistotu a hygienu. V neposlední řadě bychom rádi vylepšili i domeček, který nám slouží k přespávání: opravit omítku, vymalovat stěny a také natřít cementovou podlahu olejovou barvou. Sháníme tedy trubky, ventily, kohoutky, nejrůznější spojovací části, barvu, ředidlo, štětce a mnoho dalšího, a náš náklad pro Arandu se pomalu hromadí ve skladišti hotelu Concordia.
Po týdnu organizování a shánění vyjíždíme ze Skardu do Arandu ve dvou džípech: jeden z nich je náš nový růžový, druhý, pronajmutý, je důmyslně přeplněný horou našich nákupů. Musíme být důslední a pokud možno na nic nezapomenout, protože pro každou zapomenutou maličkost se musí zpět až do Skardu, co je časově totéž, jako kdyby někdo z Prahy jezdil pro každý chybějící šroubek do Košic.
Proti původnímu plánu s námi jedou i dvě LHV (Lady health visitor), zdejší obdoba našich ženských sester, či porodních asistentek, z čeho máme obzvláštní radost. Chtěli jsme sice jen jednu, ale paní Zahra, o kterou na základě jejích doporučení velice stojíme, si nemůže nechat ohrozit svoji pověst samostatným výletem bez manžela, a tak musíme zaplatit i její asistentku Fatimu, která jí kromě jiného bude dělat i garde dámu. Naštěstí máme letos mnohem více peněz od našich sponzorů, než tomu bylo před rokem a tak si můžeme dovolit realizovat více věcí než vloni. I léků jsme mohli tentokrát nakoupit mnohem více a budeme moct dokonce financovat i několik set metrů plastových trubek s příslušenstvím pro vodovod v Gonu, co je maličká vesnička před Arandu, jakési její předměstí. Nad sebou mají obrovský ledovec, který je prozatím jen ohrožuje, zatímco voda z něj vytékající odtéká do řeky Basho bez velkého užitku. Obyvatel Gonu je nám obzvláště líto hlavně poté, co se dozvídáme, že v zimě 1988 z již zmíněného ledovce spadla na vesničku obrovská lavina, která zničila všechny domy a zabila více než 80 lidí. Přesto vesničané toto nebezpečné místo neopustili, domy znovu postavili a pouze když v některou zimu napadne enormní množství sněhu, odstěhují se ke svým příbuzným či známým do Arandu či nedalekého Bísilu na druhé straně řeky.
Po cestě přejíždíme několik rozvodněných řek a proto do Arandu přijíždíme až v noci. Dozvídáme se, že vesničané na nás dlouho čekali, protože nás chtěli uvítat, dokonce natrhali kytky, ale když se nedočkali, šli spát. Bylo nám jich líto. O to větší byla naše i jejich radost nazítří ráno, hlavně radost místních žen, když zjistily, koho jsme jim to přivezli. Přiznám se, že nás zájem zdejších žen o slibovaný „family planning“ velice překvapil. Do poslední chvíle jsme si totiž nebyli úplně jisti, že nás nepoženou klacky za to, že chceme Alláhovi mluvit do jeho tvůrčích kompetencí, týkajících se rozmnožování lidí. Navíc v tak zaostalé oblasti! Opak ale byl pravdou. Také jsme zjistili, že Alláh plánován rodiny nijak nezakazuje, dokonce připouští, aby žena, která má čtyři živé děti, podstoupila definitivní sterilizaci chirurgickou cestou, samozřejmě ale jen se souhlasem manžela. Přemýšlíme, co za tím může být a nenapadá nás nic jiného, že je to právě pakistánská populační exploze, která v průběhu posledních let zvýšila počet obyvatel této země na 170 miliónů. Ještě téhož dopoledne se koná schůzka místních žen s oběmi LHV, nemocnice praská ve švech, protože přispěchaly i ženy, které byly na pastvinách, pro dřevo, či pracovaly na polích. Hned po schůzce se začíná ordinovat, co pokračuje i v průběhu dalšího dne, výsledkem čeho je 34 nových pacientských karet, týkajících se několika typů použité antikoncepce. Bylo zavedeno 14 nitroděložních tělísek, zbytek pak tvořilo několik typů antikoncepce hormonální včetně tabletek a injekcí.
Mezitím se rozjela i práce na všech dalších naplánovaných úkolech: jedna parta spravuje vysoko nad vesnicí jímací jezírko vodovodu, další s Viťou montují blankytně modrou plastovou sedimentační nádrž. Po odchodu ženských sester jme vyklidili nemocnici a na její podlahu jsme nanesli první vrstvu krásně červené, ale bohužel špatně schnoucí terpentýnové barvy. Ze začátku natírám sama a chlapi se jen dívají, pak mi ale postupně berou štětec z ruky a zkouší to sami. Musím jim jen vysvětlit, jak barvu správně ředit a navíc, jak nezacákat s podlahou i stěny nemocnice. Přišel na řadu i domeček, ve kterém přespáváme, je třeba v něm opravit omítku a nabílit zdi a také seškrabat podivnou lepivou hmotu z podlahy. Co to jen je,v loni to lepidlo zde přece nebylo! Křížovým výslechem se dozvídáme, že zde vesničané v zimě uskladnili mouku a jak se tato sypala z děravých pytlů a navlhla, vytvořila to příšerné lepidlo. A tak škrabeme a škrabeme a také hlasitě vyhrožujeme, že když se to stane ještě jednou, už sem nepřejedeme. Pak následuje natření podlahy, ale bohužel se tím odsuzujeme k trvalému terpentýnovému opojení až do konce našeho pobytu, protože barva zde schne ještě pomaleji než v nemocnici a nátěrů musí být několik. Po opravě jímacího jezírka přichází na řadu montáž našeho po domácku vyrobeného boileru s černě natřenou plechovou nádrží na střechu mešity. Nikdo neprotestuje, ani neháže kameny, dokonce poprvé registrujeme, že dobrovolníci pracují zadarmo a nedožadují se odměny, jak tomu bylo v minulých letech. A když pak konečně teče ze sprch - mužské i ženské - opravdu teplá voda, všichni jsou radostí bez sebe. Ráchají se, muži v mužském domečku, ženy v ženském v rituálních umývárnách přilepených ke stěnám mešity. Ženy mě volají mezi sebe a tak na rozdíl od Viti, kterému to dovoleno není, vidím na vlastní oči nahé muslimky, jak si užívají teplé koupele. Víme, že jedna sprcha neřeší problém celé hygieny, nicméně chápeme akt její montáže jako inspiraci pro ty, kteří mají schopnost přemýšlet. Celé ohřívací zařízení je záměrně vymyšlené tak, aby bylo možné jej s použitím místně přístupných materiálů a dostupných řemeslníků ve Skardu sestrojit a namontovat na kterékoliv střeše. Před několika desetiletími takový proces proběhl kupříkladu v Nepálu, kde dnes cizinci nabídnou kromě mnoha jiných služeb „hot shower“ – teplou sprchu i v té nejzapadlejší vísce.
Bohužel nás čeká i řešení některých nepříjemných problémů, jak už to na světě chodí: přišla delegace z Bísilu, vesnice nacházející se asi dvě hodiny pochodu níže po proudu řeky Basho na jejím opačném břehu. Vede ji tamější učitel, který nám podává petici, psanou jeho totálně nesrozumitelnou angličtinou, nicméně je jasné, že Bísilané nejsou spokojeni s naší nemocnicí. Mají sice jasně deklarované právo na stejné ošetření jako obyvatelé Arandu, léků je pro všechny v ní dost, ale to jim nestačí. Abychom paralyzovali možné nepřátelství mezi obyvateli obou vesnic, rozhodneme se Bísil navštívit a vyslechnout na místě tamější stížnosti. Vydáme se tam dalšího dne odpoledne i s naším dispenzářem Afzalem. Je to poučná exkurze, jak se ukáže, dokládající mimo jiné známou pravdu, že lidská povaha je v podstatě všude stejná: všude na světě jsou lidé moudří i hloupí, přející i žárliví a závistiví, lidé s nedhledem i bez něj. Po uvítacím ceremoniálu u bísilského narmandara, co je název pro tradičního vesnického vůdce ješte z dob nerozděleného Kašmíru, kde jsme byli navzdory probíhajícímu ramadánu královsky pohoštěni masem, vejci a čajem, postupně propuká hádka mezi naším Afzalem a několika místnímu muži. Přesně sice nerozumíme, o co jde, není ale těžké vidět, že Afzalovi je vytýkáno upřednostňování Aranďanů a odmítání Bísilanů. Je mu vytýkáno, že do Bísilu nechodí a vůbec, Bísilané chtějí, aby část léků byla u nich, aby měli „své jisté“. Proti tomu namítáme, že zde není nikdo, kdo by uměl bez Afzala léky správně ordinovat, navíc je ani není kde skladovat poté, co si Bísilané nechali pod tíhou sněhu prolomit střechu na místním dispenzáriu, které jim před několika lety postavila vláda. Tento argument ovšem nepadá na úrodnou půdu: místní jsou toho názoru, že na vině nejsou oni, když masy sněhu na střeše, pod tíhou které tato spadla, neodstranili, ale vláda, která střechu neopravila… To nás mírně rozčilí a tak se jich zeptám, jestli mohou ukázat někoho, komu Afzal ošetření odmítl. Kupodivu se zvednou dvě ruce: první je žena, která tvrdí, že když navštívila Arandu, Afzal tam nebyl, co se pochopitelně stát mohlo - nemůže tam přece být vždy. Žena ztichne, majitel druhé zvednuté ruky nic nevysvětluje, ale rovnou se chystá milého Afzala fyzicky inzultovat. Aby se nerozpoutala rvačka, vstoupím do diskuze a hlasitě řeknu, že nevidím důvod, aby správní muslimové řešili svoje problémy rvačkou, když jim přece korán nařizuje vždy hledat mírumilovné řešení. Pro jistotu ale radši pomalu vyklízíme pole s tím, že věci budeme řešit až se Bísilané uklidní. Uvědomujeme si ale, že tento problém nebude mít tak jednoduché řešení, bude se třeba nad ním zamyslet. S hořkostí si také uvědomujeme, že člověk se, bohužel, nikdy nezavděčí všem. Na straně druhé je požadavek Bísilanů na stejnou péči pochopitelný, jsou zde stejní lidé, stejné děti jako všude jinde v údolí. Do Arandu se vracíme v tichosti u vědomí nových problémů.
A aby toho nebylo málo, rozpoutal jeden člen rodiny místního zedníka Sadžata, kterému všichni říkají „Karači man“ vzhledem k tomu, že po většinu roku bydlí u své druhé ženy v Karáčí, velké dusno kolem domečku, ve kterém obvykle přespáváme a ve kterém jsme si po velkém úsilí vytvořili jakž-takž obyvatelné podmínky. Hlučný „Karači man“ se totiž právě dostavil na svoji občasnou návštěvu rodné vesnice a hned se do nás pustil, že pokud chceme zmíněný domeček používat, měli bychom zaměstnat jako „čokidara“ - rozuměj hlídače a uklízeče v jedné osobě, někoho z jeho početných zdejších příbuzných. “Karači man“ nepožaduje moc, jen pár tisíc rupek měsíčně a to pro zvoleného čokidara doživotně. Prý to přislíbila vláda již před lety, když jeho rodina povolila výstavbu domečku na svém pozemku, který ale vychytrale nikdy státu neprodala. Vznikla tudíž právně neřešitelná situace, kdy vláda postavila dům na cizím pozemku s tím, že vlastník tento nikdy nehodlá odprodat - naopak, pozemek je rodinou využívaný jako zeleninová zahrada a my se do něj dostáváme přes brambory a hlávky zelí, bohatě zavlažované kluzkým kanálkem bahnité vody, do které téměř není možno nešlápnout. Naše argumenty, že žádného čokidara nepotřebujeme, jsou rázem smeteny z pomyslného stolu, takže nám nezbývá než doporučit, aby svoji situaci vyřešil s místní džirgou, jinak budeme muset do Arandu přestat jezdit a nemocnici přestěhovat jinam do údolí. Nevole Aranďanů se rázem přesouvá proti odrodilci se dvěma manželkami a za námi chodí jednotlivci i hloučky místních s prosbou, jen abychom neodcházeli, obzvláště abychom snad nemocnici nepřestěhovali do nenáviděného Bísilu. V noci zasedá džirga a příštího dne k nám přichází Mahmud Ali, jeden z mnoha místních nositelů tohoto rozšířeného jména s návrhem, že jestli chceme, daruje nám potřebný pozemek, část jednoho jeho políčka, na kterém bychom mohli postavit domeček, jenž by sloužil jako zázemí pro každého, kdo by v budoucnu spolupracoval s Českou nemocnicí. Postupně se sice z nabízeného daru vyklube prodej za „malou cenu“, doplněný ještě mnoha dalšími podmínkami Mahmudovy rodiny, tak to ale tady chodí, málokdo umí myslet jinak než přes výhody plynoucí pro vlastní rodinu. Je to dáno prakticky totální absencí společenských institucí a navíc známým „joint family" systémem, kdy celá, mnohdy multigenerační rodina řeší všechny svoje problémy jen s vlastní pomocí. Má to samozřejmě i dobré stránky, protože kupříkladu starší členové rodiny se nikdy nemusí obávat, že budou přesunuti do zařízení podobných našim domovům důchodců. Naopak, čím budou starší, tím více úcty a výhod se jim bude dostávat. Velkým nedostatkem tohoto systému je ale skutečnost, že několik generací je donuceno žít v naprostém nedostatku soukromí v nedostatečných obydlích a navíc ve veliké bídě, protože systém sám ještě nezaručuje, že rodina bude mít dostatek jídla, místa a všech ostatních životních potřeb.
Čím déle v Arandu působíme, tím více vidíme, že naše práce nemůže spočívat jen v pouhém zajišťování chodu naší malé nemocnice a v jejím zásobování léky. To je sice náš nejdůležitejší a základní úkol, bez kterého by se vše zhroutilo jako domeček z karet, ale pokud chceme opravdu této vesnici, nacházející se doslova na kraji světa pomoct, je třeba vyřešit mnoho dalších problémů, a hlavně Aranďany naučit jak si mají v budoucnu poradit sami.
Hlavní úkoly logicky vyplývají ze života jako takového: kromě neustálého vylepšování nemocnice včetně její energetické nezávislosti v podobě solárních panelů budeme muset vyřešit především problém dostatečného přívodu kvalitní pitné vody pro všechny obyvatele tak, aby tato zbytečně a samoúčelně nevytékala ze všech kohoutků veřejného vodovodu, jak tomu doposud stále je. Další věc je osvěta, která zlepší hygienické a stravovací návyky, které jsou doposud hlavní příčinou stále se opakujících, v podstatě banálních onemocnění. To vše není možné bez vylepšení zdejší základní školy, kde v současnosti za mizerný plat učí v naprosto nevyhovující místnosti připomínající sklep na brambory jediný dobrovolný učitel, který sám před osmnácti lety jako první obyvatel Arandu získal ve Skardu maturitu. Muhhamad Anwar si jako malý chlapec předsevzal, že půjde sám do školy, aby mohl v rodné vísce učit další děti nejzákladnějším vědomostem, plat ve výši 3000 rupek (cca 40 dolarů) měsíčně mu ovšem neumožňuje plně se věnovat učitelskému řemeslu. Učí jen když sám nemusí pracovat na svém políčku, či hnát dobytek na své vzdálené pastviny na alpských loukách doliny Kero Lungma.
Samotný setrvalý chod naší nemocnice bude zajištěn pouze za předpokladu, že Aranďané ze svých řad zajistí výchovu jak dalších učitelů, tak nejnutnějšího zdravotního personálu. Když po několika týdnech Arandu opouštíme, máme pocit, že úkolů neubývá, ale naopak přibývá jich geometrickou řadou. A ujištování všech, jak se za nás celá vesnice v místní mešitě modlí k Alláhovi, abychom byli zdraví a silní a dlouho mohli přijíždět do Arandu, nás v tomto vědomí odpovědnosti jen utvrzuje.
Před definitivním odjezdem do vlasti máme ale ještě jednu příjemnou povinnost. Hussein nás přesvědčil, že tentokrát rozhodně ještě musíme navštívit jeho vísku Askoli, známé to východisko expedic na ledovec Baltoro a jeho čtyři osmitisícovky v čele se známou K2. Znamená to sice několik dalších dní strávených kodrcáním na zdejších nebezpečných a nepohodlných džípových stezkách, nedá se ale nic dělat, džípu nemůže být požehnáno bez naší přítomnosti. Tak tam tedy jedeme a uvítání v Askoli je opravdu triumfální. Vítá nás nejen celá Husseinova rodina, ale všichni obyvatelé, protože Husseinův džíp pro ně znamená první vozidlo, které i oni budou moci celoročně použít v případě potřeby pro odvoz nemocných či raněných do Skardu. Komerčních džípů je tady v sezóně sice dost, pendlují sem a tam s expedicemi i trekaři od jara do podzimu, od října do jara se ale po nich slehne zem a k dispozici nebyl v minulosti žádný. I to bylo příčinou mnoha zbytečných úmrtí, hlavně malých dětí a rodiček při nejrůznějších komplikacích s porody, podobně jak je tomu v Arandu i v mnoha dalších vesnicích s podobně exponovanou polohou, odsuzujících jejich obyvatele k několikaměsíční izolaci.
Oslava inaugurace džípu je stanovena na následující den. A opravdu, do Husseinova domu se již od rána schází všichni významní starší mužové z vesnice. Usazeni na zemi kolem ubrusu nahrazujícího tradičně stůl začínají odříkávat sůtry z koránů položených před sebou. Mezitím Hussein s pomocníky zabíjí největšího ze svých beranů a čerstvou krví je politý celý džíp i všechny jeho pneumatiky. Naporcované maso se pak vaří několik hodin v tlakových hrncích na otevřených ohništích, k tomu se připravuje rýže, zelenina a mnoho dalšího, aby na hostině nic nechybělo. Takovou hostinu si horalé mohou dovolit jen zřídkakdy, obvykle je příčinou svatba, narození chlapce, či jiná podobná událost, první džíp ve vesnici je však určitě pádným důvodem. K hostině zasedají všichni, kdo zde něco znamenají, a my s Viťou sedíme na čestném místě. Po obědě následují vyhlídkové cesty džípem po vesnici a jejím okolí, vystřídají se na nich prakticky všechny děti z vesnice. Dalšího dne pak odjíždíme do Skardu, kde nás čeká ještě mnoho vyřizování, pak již jen let ze Skardu, který naštěstí není ani tentokrát zhatěn špatným počasím. V Islamabádu pak navštívíme naši ambasádu a konečně se osobně seznámíme s nově jmenovaným velvyslancem pane Dr. Šepelákem, který se zájmem vyslechne naši zprávu o letošní misi.

Když člověk má to štěstí a stane na vrcholu vysoké hory, zaplaví jeho srdce neopakovatelná radost, spojená s hlubokou vděčností. Vzpomene na rodiče, partnera, děti i nejbližší přátele, kteří všichni svým dílem přispěli k jeho radosti. A vzpomene i na často bezejmenné domorodé pomocníky, chudé údolní i výškové nosiče, zůstávající v anonymitě, kteří mu tak obětavě a nezištně pomohli za často mizernou mzdu, mnohdy riskujíce i vlastní život pro vlastně úplně cizího člověka. Zažil to určitě i Edmund Hillary, když v květnu 1953 stanul jako první člověk na vrcholu Mt.Everestu, ale nezůstal jen u pocitů - svoji radost a vděčnost přetavil do další celoživotní činnosti v Himálájském Trustu, neziskové organizaci, kterou založil na pomoc chudému kmenu Šerpů, žijících pod nejvyšší horou světa a v přilehlých údolích. Za uplynulých více než 50 let postavil v jejich domovině zvané Khumbu síť základních škol, střední školu dnes vynikající úrovně v Khundé, inicioval rozsáhlé zalesňování svahů ohrožených erozí, stavbu malých vodních elektráren, vedl Šerpy k uvědomění si své vlastní neopakovatelné kulturní identity a mnoho dalších věcí. Nejvíce oceňovaným Hillaryho počinem je ale postavení a provozování malé horské nemocnice doslova ve stínu nejvyšší hory světa v Khundé, pojmenované jeho jménem. Právě ona změnila k lepšímu osud horského kmene, kterému do té doby umíralo více než 10% dětí do jednoho roku věku na nemoci jako záškrt, meningitidu, i banální infekční choroby a podvýživu. Díky této nemocnici se prakticky zlikvidovala v Khumbu tuberkulóza, zavedly se vakcinace, postupně se vžily nové představy o hygieně, výživě, o bezpečném porodu i plánování rodiny. Výsledkem celého komplexu Hillaryho působení je skutečnost, že Šerpové žijí dnes na docela jiné životní úrovni a patří k výkvětu nepálské společnosti, měřeno stupněm hmotného blahobytu, zdravotního stavu i stupně a systému vzdělání.
Láska k horám, silné radostné, ale i tragické zážitky v nich a v neposlední řadě i pocity vděčnosti k horalům motivovaly po E.Hillarym i další horolezce k založení horských nemocnic v Himáláji. Jmenujme za všechny například japonské zdravotní zařízení ve Pheriče, rovněž pod nejvyšší horou světa, které je pravděpodobně nejenom nejlepším střediskem výzkumu horské nemoci na světě - svojí prevenční činností i praktickou pomocí v podobě poskytnutí kyslíku a umístění postižených akutní formou horské nemoci do hyperbarických komor zachránilo určitě stovky lidských životů.
V odlehlém a ve vývoji opožděném východně-nepálském údolí pod Kangchenjungou, třetí nejvyšší horou světa, vybudovala koncem osmdesátých let minulého století horskou nemocnici pod severním ledovcem i americká horolezkyně Chemie Breamer-Kampová. Rozhodla se k tomu poté, co v roce 1984 podnikla na Kanchenjungu ze severu pokus o prvovýstup se svým partnerem Chrisem Chandlerem, který skončil tragicky. Chris zahynul v důsledku horské nemoci a jeho mrtvé tělo i těžce omrzlou Chemie místní horalé snesli do nejvýše položené vesnice doliny, která se jmenuje Gunsa. Když se jich Cherie totiž ptala, plna vděčnosti za záchranu života, co by si přáli, odpověděli, že nemocnici. Podobně jako Hillaryho nemocnice pod Mt.Everestem, přinesla i nemocnice Cherie Breamerové-Kampové pod Kangchenjungou domorodcům mnoho dobrého a podstatně změnila jejich život pozitivním směrem.
Horské nemocnice tohoto typu, to znamená postavené a provozované v nejvyšších místech dolin těsne pod ledovci horských velikánů v nadmořské výši 3000-4000m jsou ale v Nepálu do dnešního dne spíše výjimkou nežli pravidlem a lze říct, že jsou téměř výhradně horolezeckým specifikem. Spočítat je lze na prstech.
Nejinak je tomu i v pohoří Karakorum, což je zeměpisný název pro Západní Himálaj vzdálený přes 1000 km od Himáláje Nepálského. Jeho nejvyšší horou je známá druhá nejvyšší hora světa K2, v místním baltijském jazyce zvaná Čhogorí. I zde se v devadesátých letech minulého století začaly realizovat malé horské nemocnice, ve srovnání s Nepálem v časovém odstupu 30-40 let. V nejvýše položené vesnici Ascoli v údolí pod ledovcem Baltoro, spadajícího ze srázů K2, postavila před několika lety malou horskou nemocnici i italská lékařka a horolezkyně Maria Assunta jako upomínku na svého přítele a spolulezce Lorenza, který zahynul při výstupu na K2. Nemocnice funguje celoročně jako dispenzárium. Maria sem jezdí pracovat každým rokem v letním období, střídají ji její přátelé a sympatizanti, dobrovolní lékaři z Itálie. Místní horalé si nemocnici nemůžou vynachválit, protože, jak jinak, nebývalým způsobem pozitivně změnila jejich život.
Ve stejném údolí na opačné straně řeky Braldu ve vesnici Kurfe postavila malou horskou nemocnici v roce 2004 i německá horolezkyně Barbara Hirschbichlerová, učitelka z Berchtesgádenu, motivovaná jinou smutnou událostí a jistě i pocity díků horalům. Narodila se totiž několik měsíců po smrti svého otce, který tragicky zahynul spolu se všemi kolegy na Karakorumské expedici do oblasti hory Batura. V posledních dvou letech se Barbara rovněž angažuje v budování studentského internátu pro středoškoláky ve správním centru Baltistánu, městečku Skardu, aby děti z odlehlých horských oblastí mohly v budoucnu získávat kvalitní vzdělání, které je jim zatím nedostupné.
Dispenzárium nedávno vybudovali i španělští horolezci v baltijské vesnici Hushe v těsné blízkosti ledovce spadajícího z téměř 8000 m vysoké hory Masherbrum. A konečně, jako výsledek našich dvou misí s Viťou Dokoupilem v letech 2006 a 2007 stojí v nejvýše položené vesnici Arandu pod obrovským ledovcem Čhogo-Lungma i Česká nemocnice - Czech hospital, jak si ji podle nás, Čechů, pojmenovali místní baltijští horalé. Je to dar v hodnotě 7 milionů korun, které darovalo na účet liberecké humanitární organizace „Hand for Help“ na 700 dárců, podniků, organizací, fyzických osob včetně mnoha jednotlivých prostých lidí. Shodou okolností jsme se vrcholkem pomyslného ledovce stali my s Viťou, když nám bylo přisouzeno nemocnici i s léky a vybavením do Pakistánu vyvézt, dopravit ji z Karáčí do Baltistánu až pod ledovec Čhogo-Lungma, tam postavit a uvést do života. Není třeba dodávat, že jsme tento úkol vzali na sebe s radostí, protože jako horolezci jsme Baltistán mnohokrát navštívili a domorodce jsme si zamilovali pro jejich upřímné přátelství i nezištnou pomoc, které se nám od nich v průběhu našich horolezeckých expedic dostalo. I když se nám ani nesnilo o byrokratických potížích, které nás čekaly, nikdy jsme svého rozhodnutí neolitovali a nakonec jsme úkol splnili. O našich misích v letech 2006 a 2007 jsme veřejnost informovali průběžně sérií reportáží.
Když jsme koncem července minulého roku 2007 z Arandu odjížděli, k džípu nás přes rozvodněné potoky doprovázel houf dětí i dospělých a prožívali jsme nečekaně dojemné rozloučení, při kterém se na obou stranách zaleskly i slzy..Uvědomili jsme si poprvé, protože doposud jsme o tom neměli čas přemýšlet, že po dvou měsících naší přítomnosti zde se z těchto prostých a svým způsobem dost divokých horalů stali naši přátelé. Fantastický výsledek, uvědomíte-li si, že tito lidé obvykle reagují na fotografické aparáty cizinců sprškou kamení… Sedmiletý Alí, který se nedávnou se mnou rozdělil o svůj poslední bonbón, mi teď na krk věší ušmudlanou šňůrku korálků a dobrovolný učitel Muhammad Anwar diriguje děti ke společnému pokřiku: “Dina Zindabad, Viťa Zindabad!“ (Zindabád znamená: ať žije). Později cestou do Islamabádu, při zpátečním letu do Evropy i v dalších měsících si jasně uvědomíme, že postavením nemocnice jsme sice úkol svěřený nám nadací „Hand for help“ splnili, ale naše morální povinnost tím neskončí. Podstatně k tomu přispěla i skutečnost, že „Hand for Help“ se dostala do finančních potíží a šance, že by se o další chod nemocnice mohla postarat je prakticky zanedbatelná. Zjistili jsme, že Aranďané a Česká nemocnice v jejich vesnici nám přirostli k srdci a jejich další osud nám nemůže být lhostejný. Postupně jsme si ale uvědomili, že jako dvě soukromé osoby bez organizačního zázemí toho moc nezvládneme, a tak vzniklo občanské sdružení „Česká nemocnice“ i webová stránka stejného jména.
Doufáme, že se najdou lidé, kteří naše úsilí pochopí a budou mít chuť nám pomoct, a to buď formou finančního příspěvku, kterým nám pomůžou nemocnici udržet ve funkci, anebo tím, že se k nám připojí jako dobrovolní zdravotníci, či sociální pracovníci, kteří by chtěli v Arandu po omezenou dobu pracovat.