Charitativní činnost
V zemi jako je Pákistán není těžké v sobě samém neočekávaně objevit smysl pro milosrdenství. V podstatě k tomu stačí první zubožená žebračka s dítětem v náručí, která Vám na "červené" strká do auta svou špinavou otevřenou dlaň. Vy třeba odjedete aniž byste našli potřebné drobné, ale již ve Vás zůstává němá výčitka. Tak to bylo i se mnou, když jsem navštívila v roce 1970 coby mladá elévka výškového horolezectví pohoří Karakorum s výpravou "Indus-Haramosh", kterou tenkrát zorganizoval můj manžel Otakar. Již nikdy jsem od té doby nezapomněla na zástup horalů s nemocnými dětmi v náručí, kteří za námi šli až do základního tábora. 
Většinou trpěli tuberkulózou, jejíž kostní podoba zmrzačovala klouby malých i velkých nevzhlednými obřími abscesy. Obzvlášť strašná byla pro mne návštěva ubohého obydlí ve vesnici Dassu v témže údolí Haramosh, kde mladá matka se zoufalým pohledem zvedala proti mně asi roční dítě se znetvořenou obrovskou hlavičkou proti zanedbatelnému tělíčku. Že dítě mělo vrozenou hydrocefalitidu jsem poznala okamžitě, i když jsem medicínu nikdy nestudovala. A zvenku mi náš lékař Tomáš, který dovnitř nesměl, říkal, že prvním zákonem medicíny je neškodit a podal mi dovnitř mast na vši a nějaké uklidňující prášky. Strašná je i vzpomínka na babičku, která bezvládně seděla, zřejmě se zlomenou pánví, u ohně, v očích naději která umírá poslední a v dlani svírající několik malých granátků jako odměnu za uzdravení, které jsme ji, bohužel, poskytnout nemohli. Vykonali jsme i pár zázraků, když jsme použili antibiotika a vzhledem k nulové rezistenci obyvatel údolí jsme téměř okamžitě vyléčili několik vředů a jeden případ příušnic. Taktéž jsme pár lidí zbavili zanedbaných zubních kořenů vrostlých do dásní, které jim předtím neměl kdo vytrhnout a které je musely děsně trápit. Svítila jsem Tomášovi baterkou do pusy těch ubožáků, když nad nimi stál v trenýrkách a tričku, celý zpocený a sakrující, s kleštěmi, které od dob svých studií neměl v rukou, protože byl specializovaným ortopedem. O umrtvení nebyla ani řeč, ale ti šťastní v průběhu našeho úsilí ani nemukli. Později jsem poznala i smutek horalů, mých přátel nosičů, kteří mi při mé další návštěvě smutně oznamovali, že v průběhu zimy jim zemřelo dítě, které nestačili dovézt k lékaři. Nosič Ibrahim Zahid přitom plakal a líčil mi, jak strašné to je, že mu takto zemřel vymodlený synáček následující po pěti dcerách, jejichž matku zapudil a vzal si jinou ženu, právě kvůli zachování své krve, jak říkal. Můj názor, že zapudit z takového důvodu manželku rozhodně není dobra věc, přitom ale vůbec nechápal...
Toto všechno mi znovu proletělo hlavou, když jsem někdy po novém roce dostala od Hand for Help nabídku na účast při vlastní realizaci malé montované nemocnice, vymyšlené opět v českým mozkem, někde v Karakorumských horách Pákistánu. Odhodlání toho rusovlasého člověka v černém sportovním oblečení, který se představil jako Jaromír Dolanský, se mi velice líbilo, jen jsem si řekla, že asi neví o potížích, se kterými se v Pákistánu určitě toto úsilí setká. On byl ale se svojí myšlenkou totálně ztotožněný a já jsem si pomyslela, že láska hory přenáší a že se to musí povést. 
Bylo mi také vysvětleno, že projekt postavit malou, ale plně vybavenou nemocnici vysoko v horách, vznikl jako výsledek prvotní snahy HFH vyvézt do Pákistánu větší nemocnici na území postižené zemětřesením, kterou nebylo možné včas uskutečnit, protože se nepodařilo zajistit potřebné množství financí. Bylo mi to velice sympatické, protože jsem věděla, že přesně něco takového horalé v Baltistánu, postižení trvalou humanitární katastrofou, potřebují. Také se mi líbilo, že Jaromír jen málo dbá na to, že jeho organizace má proti těm velkým, zavedeným a podporovaným z úplně jiných zdrojů než jsou stokoruny babiček, velký handicap.Viděl jen svoji myšlenku a dal dohromady, od babiček, ale i větších dárců, potřebnou částku a tak se stalo, že dva kontejnery s celkovou vahou kolem 16 tun skutečně opustily v polovině srpna Liberec a po trase Hamburk a Karáčí dorazily 16. září na území Pákistánu. Moje obavy o nepředvídatelnosti těžkostí, i s odhlédnutím od samotného faktu že pouhá doprava takového nákladu po neschůdné Karakorumské Highwayi až do jednoho z nejzanedbanějších koutů světa, Baltistánu (který je navíc na okraji zájmu pakistánských úřadů), je úkolem velice těžkým se samozřejmě potvrdila. 
Nijak ale nesnížila odhodláni nastoupenou cestu dokončit, kromě jiného proto, že baltijské horaly máme opravdu rádi. Jde to těžko a navzdory všemu možnému úsilí se teprve v pondělí 2. října náklad vydal na cestu z Karáčí do Islamabádu, ale my (Víťa Dokoupil a já) se nijak nevzdáváme a nic nevidíme černě. V Pákistánu jen platí jiná měřítka, časová i všechna ostatní včetně byrokratických, ale to každý, kdo zde pracoval nebo něco uskutečňoval ví a také ví, že se nesmí vzdávat a s potížemi vynalézavě a úporně bojovat. Myslím, že vynalézaví jsme dostatečně, vycvičily nás totiž naše horolezecké i cestovatelské expedice, které jsou něco jako prubířský kámen. 
Navíc platí, že člověk, který hledá, vždy najde a my jsme našli nezanedbatelnou pomoc ve spolupráci se dvěma zavedenými nevládními organizacemi, o kterých již na našich stránkách byla řeč. Jsou to Baltistan Health and education foundation vedená Dr. Frayem a Marafie foundatiom Mother and child, vedená p. Afzalem Alim Shigrim, pocházejícím z Baltistánu. Obě nadace působí v Baltistánu již dlouhá léta a mají za sebou signifikantní výsledky. Naše nemocnice bude tedy integrována do celkové a dobře promyšlené sítě zdravotních zařízení co nejlépe pokrývajících potřeby regionu Shigar valley, do kterého patří Braldu valley (údolí vedoucí pod K2 a další tři osmitisícovky) i Arandu valley, cíl našeho snažení.Vznikne tak unikátní spolupráce jmenovaných dvou nadací a naší české HFH, jejíž dosah zatím nelze plně docenit. Nevylučujeme, že nemocnice dostane svoji definitivní podobu až na jaře příštího roku, ale to přece není podstatné. O každém pokroku budeme detailně na těchto stránkách informovat. A na závěr bychom chtěli ujistit všechny dárce, ty malé i větší, že se cítíme být nesmírně zavázáni každou korunou jejich daru a že se o ni nemusí bát. Věnovali ji na dobrý, lidský smysluplný cíl a tento cíl bude dosažen.
Úvodem cítíme povinnost vysvětlit našim čtenářům neplánovanou odmlku na našich stránkách. Jak možná ti zkušenější tuší, došlo k ní ze zdravotních důvodů, které zase v zemi jako je Pákistán nejsou tak překvapivé. Stalo se, jak už to bývá, že jsme nedopatřením v domě našeho hostitele vypili láhev neprofiltrované vody z jeho studny, kterou vložila jako pitnou do lednicky osoba přechodně zastupující jinak spolehlivého správce domu. Tomuto správci, Kašmíranovi Nasírovi, zemřela žena a musel proto za rodinnými povinnostmi do své vísky v Azad Kašmíru. Důsledky této nešťastné souhry náhod si asi dovedete představit ...
Mezitím, v pondělí 25.9. započalo v muslimském světě důležité období Ramadánu, období půstu před velikými svátky i v jiných světových náboženstvích tradovaného, s tím rozdílem, že tento je mnohem přísnější a striktněji dodržovaný. Věřící se v jeho průběhu totálně zdržuje pití, stravy i kouření od svítání po západ slunce, za co potom od Alláha očekává různé výhody a ocenění své disciplíny. Z této jedné z nejzákladnějších povinností muslima jsou vyjmuti jen nemocní, těhotné ženy, děti do určitého věku (mimochodem kluci jsou i zde zvýhodněni), přestárlí a kupodivu i osoby na cestách. Paradoxně se tato úleva ale netýká řidičů, protože řízení je jejich zaměstnáním a proto je asi užitečné si dobře rozvážit, jestli s takovým vyhladovělým, dehydrovaným a unaveným řidičem podstoupíte cestu třeba po karakorumské highway. Podobných rozporů se zdravým rozumem by se našlo asi více a člověk si celkem přirozeně klade otázku, zda nějaký bůh opravdu podobné věci od svých vyznavačů potřebuje a když ne, tak kdo je vlastně potřebuje. Protože nám podobné otázky příliš nepomůžou, jen tiše i hlasitě nadáváme, když vidíme, jak je pracovní doba v kancelářích, kde doposud neodbavili naši humanitární zásilku z celního prostoru v Karáčí, ještě kratší a efektivnost práce ještě nižší, než tomu bylo před týdnem..... 
Také agresivita řidičů s blížícím se večerem exponenciálně roste, až se zase konečně ozvou sirény jako při náletu, žhavé slunce spadne pod obzor a decibely z početných amplionů ukončí pro tento den hladovění. Ramadán se cyklicky opakuje každých 12 lunárních měsíců a proto s mírným skluzem v datu počítaného podle slunečního kalendáře a trvá vždy jedno celý jeden měsíční cyklus od novu po ten další. Proto bylo možno v pondělí večer pozorovat hloučky lidí vyhlížejících sotva znatelný srpeček znovuzrozené luny a následně reagujících nadšeným voláním i nekonečnými modlitbami z ochraptělých amplionů veřejného rozhlasu. Kdyby Vás snad napadlo, že víra by měla mít niternější nástroje a její vyznavači by snad mohli chápat, že každý má právo sám rozhodnout jestli chce být probuzen amplionem ve čtyři ráno, aby mohl snídat před východem slunce, byli byste asi umlčeni většinovým argumentem, že se nacházíte v islámské republice. Ano, Islám je zde státním náboženstvím a i pouhá myšlenka rozluky církve a státu je zde navzdory všemu pokroku 21.století považovaná za kacířskou. Dodržováním ramadánu, který je jen jednou z pěti základních, povinností muslima zdaleka nekončí. Další jsou povinnost 5 x denně se modlit v pravidelných intervalech od východu až po západ slunce, vyznávat hlavní dogma v podobě prohlášení: "Allah je jediný Bůh a Mohamed je jeho prorok" a také, jakmile to životní okolnosti dovolí, vykonat pout do Mekky nebo do obdobného i když méně známého poutního místa. Poslední, pátou základní povinností je platit "zakath", milodar ve výši 1 procenta osobních úspor ve prospěch chudých, který se přerozděluje prostřednictvím duchovních.
Můžeme si myslet co chceme, ale skutečností je, že náboženství, které toto všechno a ještě mnoho snad i kontroverznějšího svým vyznavačům nařizuje je jedním z nejmasovějších na této planetě (asi 1.3 mld lidí) a nutno je brát na vědomí pokud možno s laskavým pochopením, anebo alespoň s tolerancí. Protože platí, že dělící čára mezi lidmi není daná hranicemi, bohatstvím, barvou pleti či rozdíly ve víře, nýbrž vede napříč srdci a myslí lidí. A proto nic nezkazíme, když se zařadíme mezi ty lidi, kteří vidí řešení problémů těch nejbídnějších z bídných v podání pomocné ruky. Myslím, že tento způsob nazírání není ani naivní, ani sentimentálně romanticky a provází lidskou civilizaci hodně dlouho. Jen si vzpomeňte na bosého mnicha v kutně, který již před tolika stoletími rozmlouval s ptáky, bylo mu líto i vsi a s chudými se rozdělil i o to poslední. A přes veškerou zdánlivou směšnost a prostotu jej následovalo a stále následuje tolik lidi dobré vůle....
Nezávislost a následné rozdělení Britské Indie na Indii a Pákistán mělo bohužel za následek i mnoho vážnějších problémů než jen nutnost vybudování hlavního města nové islámské republiky. Některé z těchto problémů se nepodařilo vyřešit ani do dnešních dnů co připravilo o život mnoho dalších nevinných lidí kromě těch, kteří již zahynuli v doběkrvavého exodu.v roce 1947 o hospodářských a sociálních důsledcích ani nemluvě. O nejvážnějším z těchto problémů se zmíníme, protože jeho pochopení otvírá cestu i k lepšímu pochopení politické i humanitární situace Baltistánu, to jest oblasti, kam je směřována naše humanitární mise.
Situace po rozdělení Indie
V průběhu rozdělení Indie oním nedůležitým a téměř anonymním britským úředníkem, jehož úkolem bylo namalovat dělící čáru a vzít tak na sebe nevědomky strašlivou odpovědnost, vznikl problém s některými feudálními knížectvími, kterých bylo v Indii plno a které Britové ovládali prostřednictvím jejich dědičných vládců. Tito vládcové se totiž sami směli rozhodnout, části kterého z nových států se chtějí stát a činili tak většinou podle procenta svých muslimských obyvatel i polohy. Problém nastal s velkým a bohatým himalájským státem ,vyhlášeným svými britskými letovisky, fantastickými hausboty na šrinagarském jezeře Dal, produkci šafránu, originálních koberců, známých šálů, papermashu i dokonalých dřevořezeb. Již jistě tušíte, že tímto státem byl legendární Kašmír. Problém byl v tom, že Kašmír měl většinu muslimského obyvatelstva , ale vládcem byl hinduisticky maharadža Hari Singh, který z různých důvodů nechal stanovený časový limit své volby uplynout aniž by rozhodnutí udělal. Pravděpodobně jej k tomu vedla i tajná ambice o možné nezávislosti svého království. To se bohužel pramálo líbilo části muslimských radikálních kmenů v západní části Kašmíru, které vyhlásily svatou válku-džihád a spolu s gilgitskými skauty a dalšími bojovníky za svobodu začaly zabírat od západu na východ uzemí Kašmíru s tím, že toto území chtějí připojit k Pákistánu. Po oblasti Hunzy a Gilgitu "osvobodili" i Baltistán a dnešní tzv.Svobodný Kašmír (Azad Kashmir). Indie se samozřejmě do konfliktu vložila vojensky a tak se odehrála první ze tří nesmyslných a bratrovražedných indo-pákistánských válek. Tu první ukončilo až opakované úsilí OSN v roce 1949. Východní linie muslimy zabraného území Kašmíru byla označena za čáru příměří, hlídanou s asistencí modrých přileb s tím, že otázka skutečného rozdělení se vyřeší na základě dohod jejichž součástí měl být i plebiscit v části Kašmíru obsazeným indickými vojsky. Přes velké úsilí OSN a několika rezolucí bezpečnostní rady k plebiscitu v Indii nikdy nedošlo a Indové prohlásili svoji část za součást Indie (Jammu and Kashmir) co stále přetrvává. Pákistán vzniklou situaci vyřešil ustanovením speciálního Ministerstva pro správu Severních oblastí a Kašmíru, pod jehož administrací je celé území "pákistánského Kašmíru" dodneška. Tato skutečnost měla pro oba nově vzniklé státy katastrofální důsledky, když oba namísto rozumných mírových investic musí po obou stranách linie příměří udržovat po zuby ozbrojené armády, často v krutých přírodních podmínkách vysokohorské přírody, a to i v nadmořské výšce téměř 6000m (Conway Pass). Kromě toho je příměří po léta narušováno propagandou, infiltrací geril, pašováním zbraní i bojovníků, i občasnými pohraničními provokacemi a přestřelkami. Tyto vyústily do dvou dalších válek - v roce 1965 a 1971 a také do známého konfliktu na ledovci Siachen v roce 1985.
Obyvatelé Kašmíru trpí na obou stranách linie příměří - v Indickém Kašmíru je už léta umrtvena turistika, lodě na jezeře Dal se rozpadají, tradiční řemesla nemají odbyt a jedno z nejkrásnějších území světa je sužováno únosy a terorizmem. Obyvatelé Severních teritorií pod správou Pákistánu, kam patří i Baltistán, nejsou právoplatnými občany Pákistánu, nemají volební právo a nemůžou se ani odvolat k nejvyššímu pákistánskému soudu. Po celá desetiletí hospodářský rozvoj jejich překrásného území zaostává, infrastruktura se nevyvíjí jak by měla a tragické jsou i nejzákladnější humanitární parametry. Horalé často žijí téměř v podmínkách doby kamenné a jejich situace je mnohdy nejvystižněji charakterizovatelná tím, pro co se obecně ujal název "humanitární" katastrofa.
Rozdělení Kašmíru na dvě části, z nichž jednu spravuje Pákistán a druhá je částí znepřátelené Indie, co je stav, který nepřetržitě trvá již 57 let, se samozřejmě promítá negativně do všech sfér hospodářského i politického života obou zemí. Snad nejmarkantněji je to vidět na udržování armád po obou stranách linie příměří, které se do rozpočtu cca desetkrát méně lidnatého Pákistánu ve srovnání s Indií promítá mnohem drastičtěji, když spotřebuje ročně více než jeho 30 procent. Aby Pákistán mohl armádu na linii příměří silniční spojení se Severními oblastmi (jak je ted severní část pákistánského Kašmíru nazývaná), musel navíc koncem šedesátých let minulého století přistoupit k realizaci snad nejdražšího projektu ve svých dějinách. Původní silniční spojení Indie s územím Hunzy i Baltistánu, které Britové vybudovali ještě v koloniálních dobách pres Srinagár a potom vysokými průsmyky Burzil PAss (do Gilgitu a Hunzy), či Zodji LA a Kargil do Baltistánu, zůstalo bohužel v indickém Kašmíru a nedalo se s ním počítat. Jedinou možností jak je nahradit byl odvážný projekt nové cesty v hlubokém a divokém kaňonu jednoho z nejdravějších veletoků naší planety, Indu, prořezávajícího se na své dlouhé cestě z Tibetu do Indického oceánu mezi Karakorumem a Himálájem. Tato magická řeka, tibeťany ne nadarmo nazyvaná Shingei Dzambo (Tigří řeka), vytváří mezi masivem Nanga Parbatu (8125m), který patří do Himáláje a Haramoshem (7397m), patřícím do Karakorumu, doslova nejhlubší údolí světa, když sám teče jen na úrovni pouhých 1000m n.m. Projekt byl dokončen v roce 1976 ve spolupráci s Čínou, ve které Pákistán nalezl Velkého bratra nejen po stránce politické a vojenské, ale i hospodářské prostřednictvím společného nepřítele v podobě Indie. Nová cesta dostala hrdé jméno Karakorum Highway (KKH), i když jsou její kvality na hony vzdálené od toho co si pod slovem dálnice lide představují, nicméně je často a dle mého názoru oprávněně považovaná za osmý div světa. 
Při její stavbě zahynulo mnoho set dělníků a byly použity stovky tun výbušnin, jak hlásá několik strohých kamenných pomníků kvůli neobvykle dlouho trvajícímu monsunu po 21 denním marném čekání na let PIA z islamabádu do Gilgitu. Trvalo nám to tehdy týden a patří to do dneška k mým největším zážitkům. Cesta tenkrát fungovala jen jednosměrně, protože její šířka neumožňovala současně průjezd dvou vozidel. S hrůzou jsme pozorovali vnější pneumatiky naší loriny,(jak pak.řidiči nazívají naklaďáky dle angl.slova lorry), které se občas vznášely již nad propastí a často jsme jeli kilometrové úseky těsně u skály, ze které čouhaly stovky náloží nachystaných k odstřelu. Kaňon se otřásal výbuchy a nikdy jsme nevěděli, jestli za ostrou zatáčkou nepoletíme rovnou do řeky hluboko pod námi. Ale byl to i hluboký zážitek hrubé tesané krásy magického kaňonu na jehož dně svítil v měsíčním světle stříbrný had tehdy právě rozvodněného Indu. Tato řeka nám všem, navzdory své nesmlouvavé divokosti učarovala, co se promítlo do dalšího československého primátu té doby: o pět let později v roce 1975 uskutečnil Mirek Štětina s malou expedicí světový prvosjezd Indu z Gilgitu do Besham Qualy na nafukovacím člunu zvaném Matylda a při průjezdu raikotskou soutěskou pod Nanga Parbatem jim z tehdy již hotového raikotského mostu tleskal početný dav čínských dělníků. KKH byla později v osmdesátých létech dobudována z Gilgitu udolím řeky Hunzy až do průsmyku Kunjerab Pass, vysokého pres 5 000m. Zde KKH překračuje karakorumský masiv a navazuje na čínskou část KKH ,která vede přes severní srázy Karakorumu,Pamíru a Kuenlunu do čínské provincie zvané Sinkiang ,anebo také Ujgurská autonomní oblast. Pak pokračuje dále přes Kašgar po bájné hedvábné stezce kolem centrálně-asijské pouště Takla Makan pod pohořím Ťan Šan, kde již od nepaměti putovaly karavany a z Evropanu jako první Marco Polo na své cestě z Benátek do Číny.
Vůbec udržovat a také zajistit životně důležité připomínajících hrdinství jejích stavitelů. Její vyhlídková hodnota je nezapomenutelná a ještě dnes je její průjezd velkým zážitkem, protože nikdy nevíte, kde vás zastaví sesuv půdy či obrovská kamenná lavina. V roce 1970 jsem měla to štěstí, že jsem jako členka první Čs.horolezecké výpravy do Karakorumu, kterou na půdě Univerzity Palackého v Olomouci zorganizoval můj manžel Otakar, spolu s ostatními jako prvními cizinci projela tehdy rozestavěnou KKH z Islamabádu až na začátek haramošského údolí. Stalo se tak na základě zcela ojedinělého povolení, které nám pákistánská vláda udělila.
Způsobem svého vzniku, který jsme popsali výše a který byl vlastně odtržením od velké fungující země, Britské Indie, ztratil nově vzniklý Pákistán mnohé, co ke své zdárné existenci nutně potřeboval. Těžko říci, zda si to jeho tvůrci v čele s Jinnahem uvědomovali, protože jejich rozhodnutí byla pravděpodobně více diktovaná politickými zájmy. Následující realita byla ale velmi tvrdá a cílem našich poznámek bude postupně popsat některé z těchto potíží i způsob jak se s nimi nový stát vypořádal. Začneme jedním z menších problemů, kterým byla skutečnost, že Pákistán neměl vhodné město, které by mohl ustanovit jako svoje hlavni. V první fázi tuto funkci plnila metropole v deltě Indu, Karáčí, o kterém jsme se již zmiňovali v souvislosti s tím, že do tamějšího přístavu již připlula i naše nemocnice (co se stalo 16. 9.). Klimatické poměry Karáčí nejsou ale nejvhodnější jak kvůli extremně vysokým teplotám, tak i kvůli bouřlivému průběhu monsunu, který může trvat i několik měsíců. Taktéž jeho poloha na samém jižním cípu země, která představuje něco jako obří nudli poledníkového směru ( nepočítáme-li dnešní Bagladéš, který byl původně soušástí Pákistánu a oddělil se od něj v roce 1971) a má daleko od alespoň přibližného těžiště krajiny. Další skutečností je, že Karáčí je industriálním srdcem Pákistánu, co přirozeně podporuje propojení vládních a finančních struktur bez přítomnosti (alespoň na svém počátku) kvalitní legislativy, která by účinně zamezila vzniku korupčního prostředí.
Tak se stalo, že již brzy po svém vzniku musel Pákistán vyřešit otázku volby hlavního města, jehož poloha byla určena v sousedství tehdy malého městečka Rawalpindi (Rawal je jméno řeky a dnes i stejnojmenného přehradního jezera, Pindi znamená město). Kousek od něj rozděleném po americku do přehledné šachovnice čtvercových segmentů vyrůstat nové hlavni město Islamabád, jak se na islámskou republiku sluší. Ještě v sedmdesatých letech to moc město nepřipomínalo, mezi jednotlivými izolovanými budovami byly obrovské oblasti regulérní džungle , evokující podobný osud australské Cambery či brazilské Braziliany. Dnes však již nikdo nemůže být na pochybách, že Islamabád je pohodlným a na místní poměry i krásným, funkčním velkoměstem s rozumným počtem obyvatel kolem 500.000. severně se začínají zvedat první nesmělé předhůří Himáláje, ze kterého je za pěkného počasí možné v dálce spatřit horu Nanga Parbat. Tak začalo na zeleném prostranství.
V Islamabádu se nachází vkusně vyřešený komplex vládních budov, parlament, diplomatické mise z celého světa, sídla početných bank , obrovská Faizalova mešita (dar Saudské Arábie), několik vysokých a bezpočet středních škol, je zde přitom dostatek zeleně, poskytující milosrdný stín v horkých letních měsících. O blízkém milionovém Rawalpindi, již v souvislosti s elegancí a pohodlím rozhodně mluvit nelze, je to skrumáž nejrůznějších budov s povrchově vedenou kanalizací, nekonečným proudem často čoudících aut a klokotem života, který ani vzdáleně Evropu nepřipomíná. Zdá se, že otázku volby a vybudování nového hlavního města Pákistán zvládl na jedničku.
